Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. Vali Hrach

1. 10. 2010

Hrdinové a draci

Poslední dobou se v krajině děly prapodivné věci. Naše družina prožila mnohá dobrodružství. Začínali jsme jako drobní zlodějíčci ve zpustošeném městě, později jsme se dostali k prozkoumávání prvních krypt až jsem se porpracovali k otevírání krypt královských po celém světě. Pravdou je, že ne vždy se nám dařilo, mockrát se stalo, že nás kostlivci zahnali na útěk. Ale postupem času jsme se stávali lepší a lepší. Dnes jsme již vyhledávanými hrdiny v oblasti prohledávání těch nejnebezpečnějších krypt. Chodí za námi mnoho vládců, že mají problémy s tím a tím místem a my je ve většině případů vyřešíme. Poslední dobou však máme pocit, jako by nás stále někdo sledoval. Na každém dobrodružství, na každém našem pohybu cítíme oči, které nás kontrolují, sledují a šmírují. Kolikrát jsem se ohlédl, ale nikoho jsem neviděl.

Na poslední akci nás vyrazilo pět. Šlo o extrémně nebezpečnou kryptu první ligy. Vybavili jsme se standardním vybavením: šavlemi, kušemi, raketkami, lany, oky a dalším nezbytným ve směs zlodějským vybavením k vykrádání krypt. Albert byl můj kamarád už od dětství, zabýval se vždy alchymií a různými pastmi. Takže vždy věděl jak bude krypta koncipovaná a dokázal nás připravit na to, jak to bude v kryptě vypadat a ve většině případů měl pravdu. První chodil vždy do jeskyně Ninja, to byl menší starší chlapík, který nám nejednou pomohl v šarvátce. Ninja používal dvě šavle, což většině nepřátel nahánělo strach už jen tím, že neměl nic na obranu a spoléhal na své rychlé seky. Ludwig byl malý zlodějíček, který byl velice šikovný s kuší a dobrý střelec. Do naší party se dostal tak, že se pokusil okrást Alberta, jenže mu ukradl pouze kyselinu a pak musel prosil o neutralizaci, jinak byo ho ce
lého sežralo. Poslední v naší skupině byl Ulin, který uzavíral naší skupinu. Bojoval perfektně s halapartnou a měl skvělý sluch, v případě přepadení zezadu uměl vždy předvídat, kam se schovat a odkud čekat napadení. Byl dřívě členem gardy zpustošeného města, ale plat a osobní smypatie ho přiváli k nám. Ja jsem byl velitelem, rozděloval jsem práci a peníze. Bojoval jsem vždy se širokým mečem a štítem.

Albert před jeskynní připravil past pomocí lehké kuše pro případ, že bychom se potřebovali zbavit pronásledovatelů, až budeme z jeskyně prchat. Pár hodin jsme strávili posloucháním před jeskyním portálem a poklepáváním tesařským kladívkem na tyto kamenné dveře, abychom věděli, zda se za nim neskrývá nějaká past. Po důkladném prozkoumání jsem portál obvázali lanem a uvázali ho ke koni. Připravili jsme se kolem portálu připraveni na obranu a dali povel koni k otevření vstupu. Ten překvapivě snadno povolil. Šli jsme po schodech zatuchlým prostorem dolů, kde na nás čekali tři trollové. Trollové jsou asi dvakrát větší než my lidi, mají drsnou kůži, nepoužívají zbraně, ale jsou extrémně silní a odolní. Nesnáší světlo, čehož jsme hned využili, Ninja a já jsme se sklonili a Albert vypálil první rachejtle, které trolly ochromily a my je následně omráčili. V poklidu jsme prozkoumali truhlu. Albert
jí otevřel speciálním hákem z boku, protože po tom, co otevřete takovouhle truhlu na vás čeká většinou nějaké překvapení. I v tomhle případě z truhly vyletěli šipky s jedem curare do všech směrů, kde by stáli všichni nezkušení hrdinové naší doby. Uvnitř se nacházel nádherný štít smrtihlav ze setu nekromant. Kluci mi ho nechali a já si ho zatím vyměnil za svůj železný. Trošku jsem se tím opozdil a když jsem vycházel po schodech vzhůru pochopil jsem, že moje radost nebude trvat dlouho. Nad schody jsem uviděl ležet Ulina s dírou břiše, která byla větší než vstup do Mórie. Vedle něj ležela jeho halapartna a zbytek komanda jsem neviděl. Měl jsem trošku štěstí, že střelec, který střílel nestihl nabít, jak jsem pochopil střílel z balisty, kterou používají Darkelfovy armády. Vystřelil další ohromný šíp mým směrem, trefil pouze těsně nad vchod a zasypal tím mojí jedinou únikovou cestu. Sedl j
sem si na schod a nedokázal pochopit souvislosti, bylo mi strašně líto Ulina, znali jsme se již několik let. Z mého trýznění mě probudil řev naštvaných trollů. Až teď jsem si na ně vzpomněl a trošku zalitoval, že jsme je nechali naživu. Řev se blížil po schodech nahoru a mě nezbývalo než se proti nim rozeběhnout, prvního se mi podařilo povalit a druhému jsem ve skoku usekl hlavu. Šlo to až příliš snadno. Třetí troll se ještě stále potácel v mdlobách v jeskynní místnosti, byl natolik ještě pomatený z rachejtlí, že nedalo moc práce ho skopnout do rohové studně místnosti

Zůstal jsem tam sám, Troll, kterého jsem povalil na schodech si polámal cestou dolů nohy a vzdal se mi bez boje. Bohužel však trollové nerozumí žádné řeči, a tak jsem musel poslouchat jeho nesrozumitelné skřeky a u toho ještě myslet jak se z tohohle pekla dostanu. Abych neupadl do sklíčenosti ze smrti mých kamarádů začal jsem prohledávat místnost. Po cca třech hodinách v nelidských podmínkách šíleného smradu a naříkání trolla jsem objevil druhé dno truhly, v kterém byla stříbrná krabička popsaná různými znaky. Byl to hlavolam, který jsem už někdy viděl. Ano Albert jeden takový kdysi přinesl a ukazoval mi jak na to. Po dvou hodinách se mi podařilo krabičku otevřít a odměnou mi byl pohled na nádherný dračí kámen ze setu mág. Jak každý malý skřet ví, jde o prsten, který ovládá jednoho z nejsilnějších draků naší doby. Legenda praví o dvou dracích. Modrý, jehož prsten jsem objevil, žije jako pouste
vník mezi draky. Často střídá majitele a putuje krajinou podle toho jak se mu chce. Jeho odvěkým rivalem je drak červený, který s ním neustále soutěží o prestiž a zajišťuje rovnováhu na obou stranách světa. Červený drak od pradávna slouží samotnému pánu temnot Darkelfovi, který by chtěl mít oba draky na své straně, což by jeho armádu učinilo neporazitelnou. A já jsem teď byl pánem modrého draka! Nasadil jsem si prsten a čekal, co se bude dít. Modrý drak několikrát obkroužil kryptu, což jsem poznal z hlasitého mávání obrovských křídel, které dolehlo až dolů do jeskyně, a pokusil se různými metodami vysvobodit svého nového majitele. Nakonec mu přišlo nejsnazší rozkousat kameny u vchodu a udělat mi průchod akorát pro mou maličkost. Venku jsem spatřil mrtvoly dvou svých kamarádů, Ulina a Niji. Poklekl jsem a se slzami v očích oba své přátelé urychleně pohřbil. Když jsem se trošku vzpamatoval, na
sedl jsem na draka a vydal se za svojí pomstou. Musím říct, že to byla fakt paráda, letět na drakovi a řídit ho pouhými myšlenkami se nesnilo nikomu z našeho města. Lidé si na nás ukazovali, jiní utíkali a někteří si nás vůbec nevšimli. Tady z vrchu mi vše připadalo tak malé a banální, že by stačilo pomyslet a pomsta mohla být vykonána, ale asi to nepůjde tak snadno. Letěli jsme pár hodin k hranicím země Darkelfa. Když jsme se blížili, tak jsem na cestě pod námi vzahlédl řítící se vozy, na jejichž návěsu byli cely s uvězněnými hrdiny. Vše jsem pochopil.

To, že Darkelf nemá rád hrdiny, kteří slouží vládcům bylo známé, ale že zajde až takhle daleko, nikdo nečekal. Zaletěl jsem za nejmocnějším vládcem tohoto světa Ufinem. Draka jsem zaparkoval před nádherným velitelským stanem, kde mě uvítal rytíř v černé zbroji, která už jen od oka neměla téměř žádnou váhu, ale její pevnost bych raději nezkoušel ani nejtvrdší ocelí, aby se mi neztupila. Za pasem měl nádherný meč bastard, o kterém kolovali celé legendy. Skromě mi u čaje vysvětlil, že Darkelfovi nejvěrnější skuruti číhají po celém světě před různými kryptami a čekají na vysílené hrdiny, které zajmou nebo zabijí. Pak jsem dostal pozvání, kterého si nesmírně vážím. Šlo o sraz nejmocnějších vládců světa a zbylých hrdinů, kteří měli to štěstí jako já, že byli ještě svobodní. Sešli jsme se ve městě lesních elfů, kam se podle Ufinovy logiky Darkelf vydá až nakonec, protože vra
ždit bratry elfy mu nebylo příliš po chuti a navíc se místo nachází blízko země Darkelfa, kde se odehraje největší bitva naší doby. Na setkání jsme založili kult. Dozvěděl jsem se, že i červená drak má svůj prsten, který se nachází ve městě nekromantů, kde ho střeží samotný kníže temnot Dracula. Mým úkolem bylo dostat tento rubínový prsten.

Než jsem vyrazil, dostal jsem základní instrukce, kde prsten hledat od bóži, který kdysi ve městě nekromantů sloužil. Na cestu jsem se vydal v noci, aby mě nikdo neviděl. Letěl jsem na svém drakovi a chtěl jsem přeletět stráže města potichu a neviděn, což se mi také povedlo, ale nepočítal jsem s tím, že hned za branami města se za nás pověsí červený drak, který jakoby svého soka cítil na kilometry daleko. Kličkovali jsme městem a můj drak pochopil, že bych rád vystoupil, a tak mě trochu neomaleně vyklopil na střeše radnice města, kam jsem potřeboval. Draci se dále kočkovali ve městě, zatímco já jsem komínem vlezl dovnitř. Hned v úvodní komnatě mě zaskočily čtyři zombie, kterým jsem daroval ampluky s kyselinou. Musel jsem rychle pryč, nikomu příliš nevoní rozkládající se maso. Vykopl jsem dveře. Hned za nimi jsem směrem vpravo vyslal poslední rachejtle, které mi zbyly od Alberta. Raketky si našly svůj
cíl v několika krysách a na chvíli zdržely pár kostlivců, kteří se těšili až mi ukáží naleštěnost svých šavlí. Vyběhl jsem chodbou vlevo, kudy jsem si podle instrukcí ze srazu nejlépe pamatoval cestu. Otevřel jsem dveře, ale k mému zklamání to byly dveře dolů, po kterých mi vstříc běžel kníže temnot Dracula, strážce města, se svou partičkou zhruba pěti set netopýrů. Zabouchl jsem dveře před nejrychlejšími netopýri a zsekl pod ně svůj meč, což jak se později ukázalo, mi zachránilo život. Oknem vedle dveří jsem vylezl na okenní římsu. Sem se za mnou kostlivci nepustí, protože mají strach z výšek a neumí chodit bokem dopředu. Zatímco se na obzoru prali dva draci a chrlili na sebe oheň hlava nehlava, já se po římse sunul směrem k věži na druhé straně, kde se nacházel můj cíl. Oknem jsem ještě zahlédl si hrát zbytky zombií se zbytky kyseliny a hlavou mi běžela myšlenka, že už mám jen št
ít a tesák. Po římse jsem se dostal až k oknu u dveří do věže a bez pudu sebezáchovy jsem ním proskočil. K mému štěstí kostlivci na druhé straně chodby stále nedokázali vytáhnout můj meč zpod dveří, aby na mě vpustili děs Draculův. Vykopl jsem dveře ve stejnou chvíli, kdy Dracula rozkopl dveře na druhé straně i s kostlivci, z který udělal potravu pro psy. Tupci. Běžel jsem po schodech nahoru, cestou jsem tesákem nakrojil pár netopýrů, ale dost se jich do mě zakouslo. Cestou jsem si trošku zaspílal, že sebou nemám nic na upíry, protože jeden z nich byl o patro schodů pode mnou a nevypadal, že bych mu nechutnal. Setrvačností jsem vykopl nahoře dveře do komnaty, kde jsem štítem odstrčil zlotra, což je takový nemrtvý mág a strážce prstenu, před truhlou, rychle jí otevřel a skočil k zemi. Z truhly podle mých předpokladů vyšlehl oheň který usmažil netopýry, kteří mě pronásledovali. Instinktivně jsem s
hnul po stříbrné krabičce v truhle, která byla úplně studená, a vyskočil jsem z okna. Nic jiného mi ani nezbývalo, bylo to ve chvíli, kdy už se do místnosti dostal kníže Dracula. Už už jsem myslel, že si podám ruku se zemí, když mě na poslední chvíli chytil do huby můj drak. Bohužel jsem u toho ztratil štít i tesák. Vyhoupl jsem se na hřbet draka a držel jsem se seč to šlo. Za námi chrlil a šílel červený drak následován draky zelenými. Zelení draci jsou za normálních okolností pomalejší a o mnoho slabší než drak červený a modrý. Ale můj drak byl hodně raněný a tak ztrácel a byl rád, že se vyhýbal plamenům červeného. Na zeleném draku za námi letěl i Dracula, který jakoby hrozil svému drakovi sežráním a bičoval ho k neskutečným výkonům. Jedinou naší nadějí bylo otevřít tenhle hlavolam, který byl naštěstí stejný jako ten před tím. Už jsem to skoro měl, když jsme přelétali hradby mě
sta, z kterých po nás nemrtví ličové vystřelili mnoho šípů. Ličové jsou temní nemrtvý v pláštích, kteří střílí z takových zvláštních holí, jsou to zařízení, která jsem naštěstí neměl nikdy možnost prozkoumat zblízka. Nicméně můj drak schytal pořádnou salvu a propadli jsme se o dobrých patnáct metrů a kromě toho my málem vypadl hlavolam z ruky. Měl jsem trošku štěstí, zkrotil jsem ho ve svyých rukou a když už se červený drak chystal k posledním útoku nasadil jsem si rubínový prsten. Oba draci udělali půlkruh a vytvořili neprostupnou stěnu z plamenů, které se zelení draci zalekli a vydali si i přes nadávky a klení knížete temnot ke svým hnízdům.

Přesedl jsem na červeného draka, aby si modrý odpočinul a vydali jsme se k zemi Darkelfa, kde se odehrával souboj o náš svět. Darkelfovi mocné armády proti lidem. Vládci se pokoušeli pomocí sedmi magických věží sesílat různá kouzla, ale Darkelfova magická obrana byla nezdolná. Darkelfova armáda složená z těch nejlepších skřetů, skurutů, kostlivců, zombiíí, ličů a všech možných potvor patřících na hřbitov tlačila drobonké elfy, statečné trpaslíky, silné barbary i nás lidi. Přilétli jsme právě ve chvíli kdy už armády temného pána téměř vytlačily armády vládců mimo své území. Dostal jsem nápad, jak obrátit výsledek bitvy v náš prospěch. Bojovat přímo by se nám nevyplatilo, protože Darkelfovi mířené střely z balist a katapultů, by draky poslali dřív nebo později k zemi. Proto jsme přelétli obranou linii temných armád, tak aby nás nezpozorovali ani nazghúlové se svými jezdci. Nazghúl j
e nechutně velký, zelený, smradlavý pták, který v boji vydává nesnesitelný zvuk, který nevadí pouze jeho již dlouho mrtvým jezdcům. Kromě toho útočí silným ocasem a dlouhou hlavou na jejímž konci je nechutné oko. Pustili jsme se přímo do středu zaklínačů, kteří drželi magickou obranu Darkelfa. Než se stačila obrana zmobilizovat, rozmetali jsme tu největší část magické obrany. Rychle jsme se pak dali na ústup, abychom neschytali smrtící démony, které se tím pádem začali valit na nepřítelovu armádu. O fous se nám podařilo utéct a již nazghúlové za náma schytali co jim patřilo.

Bylo to veliké vítězství. Darkelf se bude muset smířit s tím, že ještě nějaký čas bude prostě prohrávat. My jsme osvobodili zbylé hrdiny, kteří nám byli velice zavázáni. Modrému a červenému draku jsme věnovali prsteny, které nad nimi měly moc, za jejich odvahu a pomoc. Draci se v klidu odebrali do hor, kde o nich nejméně dalších sto věků nikdo neuslyší. Vládci se vrátili do starých kolejí, začali vybírat daně a válčit mezi sebou. Prostý lid se vrátil ke svým oblíbeným činnostem, jako je těžba ve zlatých, rudných a mithrilových dolech, vrátili se obsluhovat dílny, posvátné studny a sýpky a aspoň na chvíli mohli mít pocit, že jsou bez tyrana, kterým Darkelf bez pochyby je.
A co já? Já jsem se rád shledal se svým přítelem Albertem a Ludwigem, kteří byli celou dobu vězněni. Poctili jsme návštěvou své přátelé na hřbitově. Po krátké poradě jsme s kámošema usoudili, že se musíme vrátit ke zdravýmu návyku na krypty. Zašli jsme si vyzvednout poštu, kde nás čekalo mnoho práce a jak už jsem říkal, nejsme žádní študáci, skočili jsme opět rovnou do první ligy, kde nás čeká další dobrodružství.


Vali Hrach