DE-povídky

paprsek3

Dnešní noc byla bouřlivá. Blesky křižovaly oblohu jako by sám temný pán stál nad touto krajinou. Vesnice se chýlila v ďolíku a zakrýval ji vodní proud. Všechny budovy postavili vesničané ze dřeva, stejně jako palisádu kolem. Jen dvě budovy byly postaveny z kamene. První postavili lidé nedávno. Jednalo se o kostel boha zasvěcený Irsilovi. Ten bude dnešní noc chránit vesnici před temným pánem, který nyní osadě hrozí. Druhou budovou z kamene byla krčma. Tu dnešní noc okupoval každý, kdo měl čím zaplatit. V tuto chvíli to byla jedna z nejbezpečnějších staveb v osadě. Tady na severu byl život těžký a v noc jako tato, obzvláště.

Krčma byla plná. Starý plešatý krčmář nevěděl, kde mu hlava stojí, a i když mu pomáhali jeho dvě děti, tak se ani na chvilku nezastavil. Krčmář byl malého vzrůstu, ale co neměl na výšce, to pohodlně nahrazoval ve své šířce. Hlavu zdobila velká pleš, kterou pouze na stranách narušovala skupina prošedivělých vlasů. Na sobě měl umaštěnou halenu a nohy mu zakrývala špinavá zástěra. Jeho syn, kmital o sto šest. Byl to vyzáblý mladík, který sotva odrostl dětství. Hlavu mu zdobila kštice havraních vlasů a tvář mu zdobilo malé chmýří. Na sobě měl starší, ale bílou a hlavně čistou halenu. Dcera v krčmě vidět nebyla. V tuto chvíli se pohybovala po kuchyni.

Hostů tu bylo jako šafránu. Většina z nich byli barbaři, kteří na této straně hor žili. Dokonce i v tomto marastu tu běhaly děti a nikdo se nad tím ani nepozastavoval. Všichni se choulili do teplých přikrývek. Rušil je jen hrom zvenčí.

Najednou se otevřely dveře. Z venku do krčmy vstoupil stařec v potrhaném oblečení. Jeho vrásčitá tvář prozrazovala moudrost. Když vstoupil do krčmy, všichni hosté se na něj s bázní podívali. Znali jej. Byl to poustevník žijící v lesích za osadou. Byl to moudrý muž. Poustevníci tam žili od nepaměti. Vždy, když se nachyloval jejich čas, sestoupili do vesnice a odvedli jedno dítě do své jeskyně, aby mu předali svou moudrost.

Opíraje se o hůl, došoural se k jednomu stolu a posadil se. Nikdo ani nedutal. Chvíli mlčky sledoval osoby kolem sebe a pak promluvil: „Děti, pojďte. Dnešní večer je tak ponurý, že bychom si mohli vyprávět příhody z dávných časů.“ Děti se kolem něj sesedly a napjatě poslouchaly jeho vyprávění. A stařec mluvil a povídal staré příběhy o dobách, kdy na světě nestál jediný člověk. O dobách, kdy světu vládli draci. O dobách, kdy draci byli nejen inteligentní, ale opravdu moudří. Vyprávěl, jak se na zemi objevili lidé a jiní humanoidi a jak jednoho dne začaly války s draky. Jak se část draků odmítala válek účastnit a část se divoce pustila do boje. Jak ti, co se pustili do boje, ztratili svou moudrost a stala se z nich divoká zvířata. „A co se stalo s těmi, co nebojovali. Nestalo se jim nic,“ zeptal se jeden malinký barbarský chlapeček. Stařec se usmál. Na tuhle otázku čekal. Věděl, že ten, co se zeptal, má dobré srdce. „Ti, můj milý chlapče, se ukryli.“ „Ale jak se mohla tak obrovská stvoření skrýt,“ nedal se odbýt chlapec. „Nezapomínej, že používali magii. I my jsme ji kdysi používali, ale to bylo, než jsem se narodil. Ale magie lidí nikdy nedosáhla znalostí draků. Vždyť dokázali přežít desítky i stovky lidských pokolení. A jak se jmenuješ, chlapče?“ „Jiří,“ odpověděl chlapec. „Pak tě rád poznávám. Tebe jsem si vyvolil, abys převzal moji moudrost a abys pomáhal vesnici. Ráno odejdeme.“ „Ale jak se skryli ti draci,“ nedal se Jiří odbýt. Kmet se usmál. „Stvořili si vlastní říši, kde nyní žijí a kam za nimi nemůžeme.“

Blesk a hrom přerušili jejich rozpravu. Krčmář přinesl starci pohár medoviny. „Nemám s sebou peníze.“ „V létě jste mi zachránil krávu,“ řekl krčmář, „tohle je to nejmenší, co pro vás mohu udělat.“ „Léčíte tady nemocné a bez vás by většina z nás již byla mrtvá,“ ozval se další. „Ať si říká kněz, co chce, vy jste mezi námi vždy vítán a můj syn s vámi půjde,“ přidal se třetí. Muži provolávali starci slávu. „Až se tato bouře přežene, odejdu s Jiřím do kopců a tam jej naučím všemu, co znám a převezme můj úděl.“ Chlapec se podíval na starce: „A pane, uvidím někdy v životě draka,“ zeptal se. Poustevník se na něj usmál: „Jirko, od nynějška mi říkej mistře. A co se tvojí otázky týče. Draka nehledej. Pokud jsi toho hoden, drak si najde tebe sám, až přijde čas. A teď je čas se najíst. Krčmáři, přineseš nám něco k jídlu?“ Krčmář se na něj usmál a odběhl do kuchyně pro něco k jídlu pro tak zvláštního a vzácného hosta.

 

Ranní vzduch byl ještě vlhký od včerejší bouřky. Vzduch byl studený až skoro ledový, když dvě postavy kráčely do kopců. Stařec kráčel pomalu vzhůru a opíral se o svoji poustevnickou hůl. Chlapec pak kolem něj pobíhal jako by se nechumelilo. Oba pokračovali do kopců. Vesnici již dávno nechali za sebou. Krajina kolem nich se měnila v pustou divočinu. Chlapec odhadoval, že již asi ani nejsou na území císařství. Najednou se stařec zastavil. „Tady si odpočineme.“ Sedl si do mechu, z torny vytáhl dvě placky a jednu podal chlapci. Ten ji s chutí přijal. „Támhle za kopcem je potůček, tak přines vodu.“ Chlapec odběhl a hned zmizel.

Jakmile stařec osaměl, tak si natáhl obě nohy. Ale sám nebyl. Kde se vzal, tu se vzal mladý muž. Oblečen byl v červené róbě se zlatým řetězem kolem pasu. Přes ramena měl červený plášť a na hlavě havraní vlasy. Na rukou se mu třpytily zlaté prsteny.

Jakmile se objevil, tak promluvil: „Konečně jsem vás našel Omdakare.“ Stařec se na něj podíval přísným pohledem: „Co zde děláte?“ „Trochu úcty by neškodilo. Přišel jsem se podívat na starého známého, jak žije, a zjišťuji, že žije jako zvěř.“ „Vy se mi posmíváte, vaše veličenstvo?“

Mladík se usmál: „Když si vzpomenu, jak jste žil jako velký z nás a teď? Žijete v lesích jako psanec a abyste zakryl svoji dlouhověkost, tak berete malé děti a přeměňujete se v ně. Jen nevím, co s nimi děláte. Zabíjíte je?“

„Nikdy, všechny děti jsou předány na dobrou výchovu a mají lepší život než před tím.“ Mladík se zasmál. „Stejně je to směšné. Tak mocným národem jsme byli a teď se na světě musíme skrývat jako psanci. Nemyslíte, že bychom s tím měli něco udělat,“ řekl.

Omdakar se usmál: „Můžete se princi Balare vrátit do naší utopie.“ „Moc dobře víte, že pokud bych vstoupil do utopie, nebudu se moci vrátit, dokud mi orákulum nedá povolení. A Velká rada mě vyhledá a zabije, když sem vstoupím bez povolení.“ Omdakar se usmál. Moc dobře věděl, že podmínkou věčné bezpečnosti utopie byla dohoda se stvořitelem. Jeho lid bude opouštět utopii jen se svolením orákula, které tam nechal a nenapadnou svět a on za to zabrání vstupu ostatních do jejich útočiště bez doprovodu. Pokud by dohodu porušili, znamenalo by to, že si musí utopii bránit jen svými prostředky.

„Co s tím chcete dělat princi Balare,“ zeptal se stařec. „Obnovím válku a vrátím svět do toho stavu, co byl kdysi. Abychom se mohli pohybovat po světě tak, jak jsme byli stvořeni a nemuseli se skrývat.“ „Princi Balare, oba víme, že vy se již teď pohybujete na hranici zákona. A pokud vůbec sestavíte armádu, tak vás bude muset Velká rada zastavit. A oni se o to pokusí, protože je k tomu váže smlouva se stvořitelem. Budete válčit na dvou frontách. Proč mi to vlastně říkáte?“ „Pane Omdakare, přišel jsem za vámi, abyste mi pomohl, abyste se přidal ke mně.“

Stařec se na něj zděšeně podíval: „Copak jste se zbláznil? Já s vámi do války nepůjdu, nejsem sebevrah. Pokud bychom pominuli radu, pak by možná i byla naděje vyhrát, ale takhle.“

„Já ovšem mám plán, jak to udělat, abychom vyšachovali Velkou radu. Ale potřebuji k tomu pomoc. Chci narušit tok řeky a dostat se proti jejímu proudu a tím zničit radu.“

„Tak tohle nechci slyšet. Je to příšerně nebezpečné jenom ta myšlenka a i když nevím přesně o čem to mluvíte, tak to vědět ani nechci.“

„Jste zbabělec, mistře Omdakare. Vždycky si vzpomenu na toho válečníka, co kdysi vedl naše vojska proti vznešeným elfům.“ „To je dávná minulost. A když si vzpomenu, jak dopadli naši bratři,“ zamyslel se. „Ano naše bratry potkal osud horší než smrt a nakonec je i ta smrt dostihla.“ Při té myšlence stařec zbledl.

Jejich rozhovor přerušilo zapraskání větvičky. Jirka se vracel. Najednou tu místo muže v červeném stál barbarský lovec. Jirka k nim došel s čutorou s vodou a podal ji starci. Ten ji vzal, poděkoval a zhluboka se napil. Pak ji podal lovci. Lovec s díkem odmítl a otočil se na starce: „Nezapomeňte, o čem jsme spolu mluvili. Až přijde čas, budete si muset vybrat, zda mě podpoříte nebo nikoliv.“ Pak se otočil na chlapce: „A ty chlapečku, užívej si svobody, dokud můžeš. Tady ten muž tvůj život docela změní.“ S tím se na místě otočil a zmizel v podrostu. Oba se za ním chvilku dívali. Nakonec ticho prolomil Jirka: „Co tím myslel? A kdo to byl?“ Poustevník se na něj otočil a prohlásil: „Tak do toho ti opravdu nic není. Teď si chvilku odpočiň. Za deset minut vyrážíme dál.“ Stařec na chvilku zavřel oči.

 

„Valdeku, připrav opis těchto lejster a honem,“ zvolal bibliotékář na mladého hnědovlasého písaře. Mladík byl svým vzhledem spíše voják. Jeho tělo hrálo samý sval, i když to nyní zakrýval písařský úbor. Vlasy měl kaštanově hnědé, stejně jako oči. Mladík se zvedl od pulpitu a došel k druhému muži. Ten již měl své mládí za sebou, ale stařec to nebyl. Mohlo mu být kolem padesátky. Byl to asketický muž v šedém hábitu. Zlatý pečetní prsten vypovídal o jeho postavení bibliotékáře. Hlavu měl zakrytou kapucí, což vypovídalo o tom, že je mnich. Nyní v rukou držel hromadu lejster.

Mladík k němu došel a papíry přebral. A donesl si to k pulpitu. „Do kdy to má být hotové?“ Muž se zamračil: „Přijdu si pro to zítra ráno a doufám, že to bude.“ Bibliotékář se otočil a zmizel pryč. Mladík pokrčil rameny. Moc dobře věděl, že nebude celou noc spát. Posadil se k pulpitu a začal přepisovat listiny. Koukl kolem sebe. Nyní byl ve skriptoriu sám. Moc dobře věděl, že jej bibliotékář nemá rád.

„Dobrý večer mistře Valdeku,“ ozval se hlas. Mladík se otočil, ale v místnosti nikdo nebyl. Přesto mladík zamžoural na jedno místo a zamračil se: „Nejste zde vítán princi Balare.“ „Ale takovéhle uvítání jsem nečekal,“ muž v červené róbě se zlatým řetězem kolem pasu se nyní objevil zpod jednoho sloupu, „a já jsem se na vás tak těšil.“ „Myslíte si, že potom, co jste mi provedl minule, na vás budu mít náladu?“ „To se stále zlobíte kvůli tomu veleknězi? Vždyť ani neměl být veleknězem. Podle jejich regulí má být veleknězem nejstarší člen řádu a tím jste byl vy.“ „Princi Balare, pokud mluvíte o Thopovi, tak to byl inteligentní a dobrý člověk a vy jste jej zabil. Navíc mě obvinili, že jsem mu pomohl a já musel utéct,“ zlobil se Valdek. „Život je těžký,“ zazubil se princ.

„Proč jste sem přišel, domníváte se, že trávím příliš času na tomto místě,“ rýpl si písař. Balar jako by jej neslyšel, řekl: „Mám vás pozdravovat od Omdakara.“ „Kvůli tomu jste nepřišel, že ne. Nebo navštěvujete všechny z našeho druhu v zemi?“ „Navštěvuji,“ odpověděl Balar, „a zjišťuji, že všichni žijí jako pohůnkové pod svojí důstojnost.“

Valdek se usmál: „Ale vybrali si to, kdykoliv můžou odejít do útočiště a tento svět nechat za sebou.“ „Ale nepřipadá vám, že bychom neměli být podřízeni takovým budižkničemům a nekňubům jako je ten bibliotékář? Vždyť jej zkušenostmi předčíte stokrát. Je nejvyšší čas převzít moc.“

„Chcete udělat převrat? To půjde trochu těžko. V tom vám zabrání Velká rada.“ „Dračí rada, až svůj plán uskutečním, nebude existovat anebo již nebude vázána smlouvou s Oidenem.“ „Tak tohle mě zajímá,“ odpověděl. „O tom plánu vám vypovím, až nastane pravý čas.“ „Pokud do toho mám jít s vámi, pak mi to budete muset vyložit principiálně teď,“ zaútočil Valdek. „Ten plán je poněkud obtížný a teď není čas jej vysvětlovat,“ odpověděl princ. Písař se úlisně usmál: „A to mě podezříváte z toho, že bych to nepochopil?.“ Princ Balar jen pokrčil rameny.

„Dobře. Mým plánem je napojit se na fialovou řeku a posunout se po ní zpět. Změnit její vody a to od počátku. A pokud se mi to povede, tak nebudeme dnes žít jako pohůnkové.“ „Vy chcete zabránit uzavření té dohody a zařídit, aby mlhy do naší utopie mohly být otevřeny nejen námi.“ „To je sice pravda, ale také nebudeme vázáni dodržováním míru. A až se vrátím zpět, bude tento svět náš, tak jako byl tehdy.“

„Anebo budeme všichni mrtví. Ale je to výborný plán princi Balare, můžete se mnou počítat,“ zazubil se písař. Princ Balar sklonil hlavu na pozdrav. V tu chvíli byl princ Balar pryč. Valdek se ještě chvíli díval a pak se otočil k pulpitu. Začal drmolit něco v neznámém jazyce a pak se to stalo. Zvedl se vítr a rozprášil všechny dokumenty po místnosti. V prostoru před pulpitem se začal tetelit vzduch, který se najednou změnil v mlhu. Ovšem byla to zvláštní mlha. Tvořila v místnosti přesně vymezený tvar dveří. „Tak tohle ti neprojde, musím informovat radu.“ S těmito slovy na rtech vstoupil do brány. Jakmile vstoupil, tak zmizel a s ním zmizel i průchod. Vzduch se uklidnil. Lejstra ovšem dál prolétávala po místnosti.

Dveře do skriptoria se otevřely a v nich se objevil bibliotékář. „Valdeku, co se to tady děje,“ zařval. Ale odpovědí mu byla letící vyúčtování cesty jednoho z písařů. „Valdeku, budeš pracovat až do umoření.“ Prošel celé skriptorium, aby našel písaře, ale ten nikde nebyl. Mnich byl rudý vzteky, ale teď mu nezbylo nic jiného než tu začít uklízet.

 

Lávově rudý drak přelétal přes krajinu. Pod sebou minul Jezero divochů a rychle za sebou nechal Královský důl. Tentokrát se ani nenamáhal, aby se zakryl kouzlem. Chtěl vyvolávat paniku a také se mu to dařilo. Lidé hromadně utíkali z polí a snažili se skrýt, kde se dalo. Dřív by se bavil tím, že by si jich pár ulovil, ale tentokrát ne. Věděl, že je v bezpečí. Chránila jej nejen jeho rychlost, ale také jeho silné šupiny. Prorazit je by bylo nepředstavitelné. Nesmírnou rychlostí se blížil k Záhoří. Než se lidé mohli vzpamatovat, byl již dávno pryč.

Nyní plachtil nad jezerem. Chvilku se kochal pohledem, ale hned otočil směr k východu. Jeho cíl ležel někde u hranic Trpasličích dolů. Tady mohl zvolnit. Nemusel se bát, že by jej mohl někdo ohrozit, protože tady se pohybovaly jen lovci a ti pro něj nemohli být soupeřem. Nevýhodou tohoto letu bylo, že slunce se mu opíralo přímo do očí. Zatím ještě nevystoupalo moc vysoko. Radost mu kazila jedna věc. Včera cítil silné vlnění v magických proudech. Tak silné kouzlo by si žádný člověk nedovolil seslat, protože by jej to stálo život. Ale teď již tomu nevěnoval pozornost. Hory se začaly zvyšovat, což mu prozradilo, že již bude blízko Vrchů ozvěn. Tady již nebylo tak bezpečno a tak se rozhodl zakrýt svůj přílet. Nechtěl vzbudit tolik pozornosti jako nad lidskými územími. Tady žili skřeti a ti umí být dost otravní. Jakmile přestoupilo poledne, již viděl ledové čepičky nejvyšších hor. Musel se usmát, když si uvědomil, jak dlouho by tato cesta trvala lidem.

Napjal svaly a tím stočil svůj let směrem k severu. Jakmile ztratil poslední osady, již věděl, že je za hranicí. Zpomalil svůj let. „Tady to již někde je,“ pomyslel si. Seslal kouzlo a určil svoji polohu. Svůj let naklonil trochu na západ, ale hned jej vyrovnal. Pak na vrcholu jedné hory uviděl vhodné místo k přistání. Vzepjal svaly a pomalými oblouky klesl přímo na plošinu. Rozhlédl se kolem sebe. Zasvítily mu oči a pak se z něj stala čistá energie. Ta se zformovala do humanoidního tvaru a již zde stál mladík s havraními vlasy v červené róbě se zlatým řetězem kolem pasu. Naštěstí byl neviditelný, jinak by jej klidně mohl někdo vidět. Rozhlédl se a našel stezku směřující dolů po úbočí. Došel k ní a vydal se po ní dolů. Pěšina byla úzká a vedla po skále. Někdo jiný by asi měl strach, že spadne, ale Balarovi tahle představa moc nevadila.

Scházel dolů, ale najednou se zastavil. Na skále tam byla puklina, dostatečně velká, aby se jí protáhl dospělý člověk. Balar se ovšem nezabýval protažením. Napnul magické čáry a puklina se rozevřela. Vstoupil dovnitř a nyní stál v prostorné jeskyni. Přestože byla prostorná, sálala z ní hrůza. „Staré kouzlo na odstrašení návštěvníků,“ pomyslel si. Zvedl kolem sebe bariéru a zavřel vchod. Chvíli přivykal tmě, ale když si zvykl, začal něco hledat. „Konečně,“ zvolal a zamířil k malé chodbičce na konci tunelu. Vstoupil dovnitř. Prošel malou chodbičkou a stál před propastí. Na druhé straně byl otvor od další chodby. Na změnu ve draka tu bylo málo místa a tak se rozhodl pro levitační kouzlo. Odlepil se od země a vzduchem se přenesl na druhou stranu.

Prošel malinkou chodbičkou a stál ve starobylé kryptě boha času. Vlastně tu nebylo nic jiné ho než socha boha na podstavci. V podstavci byly dveře a kolem nich nápis. Balar k tomu došel a podíval se. „Kdo vstoupí do dveří času a není toho hoden, bude mít za následek svoji zkázu,“ stálo tam. Balar si odfrkl a zmáčkl kliku. Zamčeno.

Soustředil se na kouzlo pro odemčení. Kouzlo prolétlo kolem něj a opřelo se do zámku. Ticho. To jej zmátlo, ale stejně znovu vzal za kliku. I tentokrát bylo zamčeno. Zaklel. Rozhodl se pro vyrážení pomocí magie. Připravil se a plnou energetickou vlnou se opřel do dveří. Ty se ani nepohnuly. „Hmm tak tohle bude obtížnější, než jsem čekal,“ pomyslel si. Ještě jednou se o dveře opřel, a když se nic nestalo, začal přemýšlet. Pak se usmál. Otočil se zády ke dveřím. Stala se z něj energie a již se tu tísnil nádherný drak. Ohnul ocas a praštil jím do dveří. Ty se se skřípěním rozpadly. Proměnil se zpět a otočil. Ve dveřích tam stála fialová stěna. Usmál se a došel k nim. „A nyní se ukáže, zač je toho loket,“ zvolal. Ještě jednou se nadechl a vykročil. Ucítil na sobě zvláštní šimrání a už nestál v kryptě. Již cestoval někam jinam. Do jiných litanií času.

 

Hnědovlasý mladík nyní stál na mramorové dlažbě. Slunce svítilo na plošiny kolem. Valdek stál na jedné z plošin dračího města. To tvořily vysoké skály s jednotlivými terasami. Terasy sloužily drakům jako útočiště, stály na nich vstupy do jeskyní a do budov. Budovy obvykle sloužily všem drakům jako veřejná prostranství, ať už se jednalo o knihovnu, sportoviště či dračí divadlo. Na nejvyšší terase draci postavili rozlehlou síň z mramoru a zlata. Tam již od dávných věků sídlila dračí rada. Valdek se změnil v proud energie a již na sebe vzal dračí podobu. Nyní zde stál velký drak s modrobílými šupinami. Roztáhl svá blanitá křídla a vyhříval je chvilinku na slunci. Pak se vznesl a zamířil přímo k chrámu. Minul několik draků a již přistával na plošinu přímo před chrámem.

Vstup do chrámu byl ale chráněn dvěma šedými draky. Oba byli o polovinu větší než Valdek. Po jejich hřbetě se táhly ostny a ocas zakončoval ostrý bodec. Tento druh představoval vojenské síly utopie. „Stůj,“ zvolal jeden z nich, „co zde pohledáváš.“ „Přišel jsem mluvit s radou.“ „Co po nich drak jako ty může žádat,“ zeptal se strážce. „Vím o porušení Úmluvy.“ Oba draci se po sobě podívali. „Pak tedy informuji radu,“ pronesl druhý z nich. Zavřel oči a Valdek moc dobře věděl, co dělal. Tímto způsobem se mohli draci dorozumívat na krátkou vzdálenost. No lidé by asi řekli dlouhou, ale co bylo pro ně daleko, to pro draky bylo blízké. Drak nemusel vědět, zda je jeho adresát v dosahu. Prostě zprávu vyslal a jen adresát ji přijal. Nevýhodou bylo to, že drak netušil, zda byla zpráva přijata.

Strážce opět oči otevřel. „Nyní počkáme, zda se nám ozvou.“ Chvilku se nic nedělo, ale potom se Valdekovi rozezněl hlas: „Pojď dále draku, ale věz, že pokud nás voláš zbytečně, budeš potrestán.“ Valdek prošel kolem obou strážných mezi sloupy, v tolórském stylu. Prošel vstupní bránou.

Chrám tvořilo sloupořadí. Proti vchodu stálo pět plošin rozestavěných do oblouku. Za každou plošinou stál další vchod pro člena rady. Na čtyřech plošinách seděli draci, ta nejvíc nalevo ovšem byla prázdná.

Pravá plošina měla ve svém středu skálu. Kolem něj se omotával drak, který se svým vzhledem spíše podobal hadu. Důvod byl jasný. Drakovi chyběla křídla. Šupiny měl modré a oči navyklé slabšímu světlu. Kolem hlavy mu vyrůstaly ostny.

Nad druhou plošinou se vznášel drak s šedomodrými šupinami. Svým tvarem připomínal předchozího draka, i když jeho obličejové rysy byly více „barbarské“. Stejně jako minulý drak, ani tento neměl křídla, ale to mu vůbec nevadilo, protože i bez nich se byl schopen vznášet.

Na třetí plošině seděl obrovský majestátní drak. Jeho šupiny se blýskaly různými barvami. Na rozdíl od předcházejících dvou draků měl obrovská blanitá křídla, která svým rozpětím snad mohla zakrýt i slunce. Valdek nebyl žádný drobek, ale proti tomuto draku si připadal jako ještěrka.

Poslední z přítomných draků byl také zbaven krásy křídel a létání. Drak dorostl také úctyhodných rozměrů. Jeho šupiny byly zelené a tělo mohutnější než u ostatních. Důvod byl jasný. Na místě, kde ostatní draci měli hlavu, vyrůstalo tomuto drakovi hlav hned šest. Vlastně to nebyl drak v pravém slova smyslu. Jednalo se o hydru.

Poslední člen rady chyběl. Každý člen rady zastupoval jednu ochranou entitu. První drak byl mořský had a zastupoval vodu, druhý drak jako oblačný představoval vzduch, hydra představovala říši země. Oheň jako živel měl být zastoupen chybějícím drakem. Tito čtyři draci nesli titul princů. V čele rady stál dračí král, který zastupoval nejvyšší entitu, život.

„Tak mluv mladíku,“ začal duhový drak, „proč jsi nás zavolal a čeho si žádáš.“ „Ó velký králi Otomare,“ začal Valdek a otočil se k hydře, „ó velký princi Garade,“ otočil se na oblačného draka, „ó velká princezno Eliado,“ a nakonec se otočil i k mořskému draku, „ó velký princi Emirade, vážená dračí rado. Je mi líto, že zde před vámi takto poníženě stojím a že jsem kvůli tomu musel opustit svět lidí. Před krátkou dobou se za mnou stavil drak, který došel k závěru, že je nutné zbavit tento svět lidí a pomocí války navrátit jej do rukou draků.“ „Jak to chce udělat. Pokud by chtěl dát dohromady armádu, dozvíme se to a zasáhneme v naší plné síle,“ odpověděla Eliada.

„Ctěná princezno, on se domnívá, že rada nezasáhne.“ Všichni draci se po sobě podívali. „To musí být šílený,“ odpověděl princ Garad. „On není šílený. Rozhodl se pro smělý plán. Opustí náš prostor a náš čas, navrátí se do minulosti a zabrání vzniku Úmluvy. Pak mu již nic nezabrání v útoku.“ „Ale pokud by to udělal, mohlo by to vést ke konci naší existence,“ zděsil se princ Emidar, „tomu musíme zabránit.“ „Ale bez prince Balara bychom o tomto neměli rozhodnout,“ namítla princezna Eliada.

„V tom je právě problém,“ oznámil Valdek, „je to právě princ Balar, který nás zradil.“ Všichni draci po sobě koukali zděšeně. Nakonec ticho prolomil král Otomar: „To, co si zde nastínil, není porušením úmluvy, kterou jsem uzavřel za dračí národ se Stvořitelem, a proto nemohu za ním vyslat žádného draka z utopie. Můžeme vyslat pouze draky, kteří jsou ve světě lidí anebo tam mají právo vstoupit.“ Všichni draci se na něj dívali a čekali na jeho názor. „Protože ty Valdeku ses navrátil do utopie, abys informoval o možném porušení smlouvy, pak se smíš navrátit na zem. Z draků, kteří jsou schopní, je nyní na zemi náš bývalý vojevůdce Omdakar. A vy dva společnými silami musíte prince Balara zastavit a pokud to bude možné, pak jej před nás předvést.“ Pak se otočil na ostatní: „Souhlasíte?“ Tři draci pokývali všemi osmi hlavami. „A nezapomeň Valdeku. Čtyři živly tě provázejí, ale jeden ti bude v odporu,“ řekla princezna Eliada. „Provázej tě naše požehnání,“ zvolaly hlavy prince Garade. S tím se Valdek otočil a odešel ze zasedání rady.

 

Balar nyní seděl na veslici. Ta se houpala na říčním proudu. Ale tato řeka byla zvláštní. Zvláštní v tom, že místo vody, řeku tvořila fialová kapalina času. Kolem řeky rostly stromy, stály tam domy, procházely stíny. Stíny tvorů, kteří po tomto světě chodí, chodili a budou chodit. Pro prince, ale byly nedosažitelné. Nemohl na ně dosáhnout. Naklonil se přes okraj a díval se na hladinu. Viděl svůj obličej, ale ten byl nějak pokřivený. Chvilku jej sledoval před sebou. Poté se natáhl rukou přes okraj a vnořil do kapaliny. Na prstech cítil, jak se mu po nich rozlézá lepkavá hmota. Hned svou ruku vytáhl. Sledoval fialovou hmotu, jak mu ztvrdla na prstech. Pak najednou, stejně rychle jako ztvrdla, tak tak rychle z prstů zmizela.

„Pokud je toto řeka času,“ začal Balar přemýšlet nahlas a mnul si přitom svoji bradu, „ pak teče dopředu. Tam, kde jsem, to je přítomnost. Pokud chci najít minulost, na kterou stranu se mám vydat? Tam, kam řeka teče nebo tam, odkud teče.“ Balar přemýšlel nahlas a stále si úplně nebyl jistý. „Pokud to zvořu,“ pokračoval, „pak se můžu dostat úplně kamkoliv. A pokud určím správný směr, tak potom budu muset zjistit, v který okamžik mám opustit loďku. Bude to složité. Ale pokud řeka teče kupředu do budoucnosti, pak bych se měl vydat proti proudu. Je tedy logické, že se musím vydat zpět proti proudu.“

S touhle myšlenkou na rtech vzal pádla, která ležela na dně loďky, a zachytil je za úchyty na stranách. Vesla se ponořila do hmoty. Balar zabral na pravé straně a loďka se pomalu začala otáčet přídí proti proudu. „Kostky jsou vrženy,“ prohlásil, „již není návratu.“ Balar zabral a loďka se rozpohybovala. Nejprve pomalu, ale jak do toho princ přidával síly, tak loďka nabírala na rychlosti. Během relativní chvíle již loďka letěla proti proudu jako střela. No za chvilku. Co je to chvilka v říši, kde existuje pouze časová řeka, která řídí čas. Balar o tom přemýšlel, ale pomalu jej z té myšlenky začala bolet hlava.

Loďka směřovala proti proudu ohromnou rychlostí. Dračí princ sledoval, co se děje na břehu. Uviděl tam objevení se budovy, kterou moc dobře znal. Budova univerzity magie. Balar se usmál. Nyní již měl jistý záchytný bod. Konečně byl v době, kdy univerzita byla aktivní než ji sám Dark elf zrušil, aby ji proti němu svobodné národy nemohly použít. Pokračoval v čase dál. Postupně se mu po obou březích vyjevovaly obrazy z dějin. Války s trpaslíky, války s elfy, vše se mu v náznacích objevovalo. Pak uviděl stín, který byl dominantnější než ostatní. Rytíř, který seděl na krásném koni. První velitel, který sjednotil národy proti utlačovateli. Konečně se přehoupl. Další cesta již pomalu začínala být nezajímavá, ale jakmile překročil okamžik založení Města nekromantů. Nyní již plul v době před historií civilizace. Mohl sledovat množství barbarských kmenů, jak se mění jejich historie. Pomalu jej již začínaly bolet svaly.

A pak to konečně uviděl. Vlastně neviděl nic. Absolutní temnotu. „Konečně Doba temna. Za chvíli budu zase v civilizaci.“ A opravdu. Jak pokračoval, tak se temnota rozplynula. Ale pohled to nebyl krásný. Tedy aspoň by nebyl krásný pro lidi. Plameny kouzel pohlcovaly krásná města. Viděl bolestné výrazy manderánů a vznešených elfů, předchůdců těch, kteří chodili po zemi. Jak pokračoval, tak se vše uklidňovalo. Viděl opět stát zdobná města, létající paláce a tvory, kteří tomuto světu vládli. Manderáni vypadali jako lidé a svojí stavbou to byli lidé. Ale přesto se od lidí lišili. Žili o mnoho déle a byli mnohem schopnější kouzelníci než lidé. Něco obdobného platilo pro předky elfů, takzvané vznešené elfy. A tyto dva národy se proti sobě postavily a své civilizace vzájemně zničili.

Balar nyní s odporem sledoval, zpětný vývoj těch dvou odporných civilizací. Nenáviděl je, a pokud by mohl, tak by těch bytostí zabil co nejvíce. Protože to byli oni, kdo zničil dračí říši. A přitom vše, co znali a uměli, je naučili právě draci. Celé tělo jej bolelo, když to konečně uviděl. Siluety draků. Ale draci po světě chodili ještě po uzavření smlouvy. Ne všichni odešli do útočiště. Pokračoval dál do minulosti. Hledal něco, co mu napoví, že draci na tomto světě ještě jsou.

Najednou uviděl, co hledal. Na břehu se objevily siluety mnoha draků ve vzduchu a dole siluety vznešených elfů a manderánů a ti mezi sebou bojovaly. Posunul se malinký kousek do minulosti a přistál u břehu. Po celém těle mu proběhl mráz. Z těchto časů si nic nepamatoval, protože on se vyklubal až v době, kdy utopie byla bezpečná. Zvedl se na loďce a ta se zakymácela. Pak vkročil na pevnou zem. Celá hlava se mu zatočila a pohled na fialovou řeku začal mizet v mlhách...

 

Dva jezdci nyní jeli měsíční krajinou. Země byla spálená pod náporem kouzel a ohnivých dechů draků. Tam, kde ještě nedávno stály vzrostlé duby, tam se dnes tyčily ohořelé pahýly, kde rostla nedávno tráva, tam byla spálená země. Prach se zvedal od kopyt dvou koní. První kůň byl hnědák s koženou uzdou. Na jeho hřbetě seděl mladý muž v lesklé zbroji s bílými kalhotami. Jeho vlasy byly hnědé jako jeho kůň, ale byly laskavé, až se do tohoto kraje nehodily. Druhý kůň byl vraník, také s koženou uzdou. Na jeho hřbetě seděl muž ve středních letech, který se oblékl stejně jako mladík. Oba měli na zádech rudé pláště s ornamenty ve tvaru draka.

„Je smutné, být znovu na tomto místě,“ řekl starší z mužů. „Je to odporný pohled,“ odpověděl mladík. „No jo, tys to nezažil, ale já jsem byl u toho a já se toho i účastnil,“ smutně prohlásil muž. „Mistře Omdakare, nijak vám nezazlívám, co se tenkrát stalo nebo stane,“ odpověděl Valdek. „Ale já si to zazlívám, tolik životů jsem zmařil a zbytečně. Ta válka nikdy neměla začít.“

„My tu válku nezačali,“ oponoval mu Valdek. Generál Omdakar se na něj zkoumavě podíval: „Myslíš? Já s tím nesouhlasím. Draci tomuto světu vládli. Chovali se vůči ostatním arogantně, mocichtivě. To my vyvolali nenávist.“ Valdek zastavil koně: „Pokud se na to díváte takhle, tak možná máte pravdu.“ „Dívám se na to takhle. Tedy aspoň po tom dlouhém životě, co jsem prožil.“ „To je dlouhý život. Jste jeden z nejstarších draků, co tato země nese,“ řekl Valdek. „Máte pravdu mistře Valdeku. Patřím mezi nejstarší bytosti tohoto světa. Tehdy jsem viděl v manderánech a elfech krutá a hloupá stvoření, ale dnes vím, že my jim to způsobili, my jsme je k tomu donutili tím, že jsme je nebrali jako sobě rovné.“ Oba chvíli mlčky jeli.

„Podívej,“ zvolal Valdek a Omdakar se podíval. Před nimi se objevila jezdecká hlídka. „To jsou manderáni,“ prohlásil Omdakar, „teď se připrav, bude to krušné.“ Skupina jezdců se přiblížila. Vojáci byli oblečeni ve stříbrné zbroji, jen jejich velitel měl zbroj jakoby zlatou. Vojáci nesli kopí. Jezdci se pomalu blížili. Omdakar se podíval na svého společníka: „Nic neříkej.“ Jezdci dorazili k drakům.

Velitel se na ně podíval: „Kdo jste cizinci? A co tu děláte.“ Omdakar se na něj podíval: „Jsme poutníci, které již unavuje tato válka. Hledáme bezpečné útočiště, kde budeme moci žít.“ Velitel se mu podíval do očí: „Takové místo neexistuje, člověče.“ Muž si jej prohlížel jako by se rozhodoval co s ním: „Jak se jmenujete?“ „Jsem Omdakar a tohle je Valdek. Jsme jen unavení poutníci.“ „Proč jsou unavení poutníci ozbrojeni,“ zasmál se velitel. „Doba je zlá, jistě chápete, pane, musíme se mít možnost bránit.“ Velitel se očividně s touto odpovědí spokojil.

„Neviděli jste tady kolem draky?“ zeptal se velitel. „Ne žádného draka jsme neviděli,“ odpověděl Omdakar. „Ty létající ještěrky se schovávají. Naše válka již brzy skončí a skončí vítězstvím.“ „Není nic lepšího než konec války.“ Velitel se otočil na Valdeka: „Proč nic neříkáš.“ „Odpusťte pane,“ začal Omdakar, „ale on je němí.“ „Chudák,“ odpověděl velitel.

„Pánové, neznám sice bezpečné místo, kam válka nikdy nedojde, ale znám místo, kam se draci neodvažují. Pevnost Mirt Mardor, největší naše bašta v okolí. Jste srdečně zváni nás doprovodit.“ „Bude nám ctí,“ odpověděl Omdakar.

Valdek se zděsil a vyslal zprávu myslí k Omdakarovi: „Co budeme dělat v pevnosti nepřítele? Potřebujeme se dostat do utopie.“ V odpověď se mu objevila zpráva v hlavě: „Mirt Mardor padne, já osobně jsem jej dobyl. Je to poslední pevnost, která padla, než jsme se zavřeli v utopii. Pokud se vydáme tam, tak se tam časem dostaneme.“ „Chápu to, takže se vydáme do pevnosti, abychom se mohli přidat k vojskům,“ poslal Valdek. Muž se jen usmál.

„Pane,“ prohlásil jeden z vojáků, „zaznamenal jsem dračí mimomyšlenkovou komunikaci.“ Valdek se zděšeně podíval na Omdakara, ale ten dělal, jakoby se nic nedělo. „Kde,“ odpověděl velitel. „Blízko pane,“ hlásil voják. „Budeme si muset pospíšit. Kdoví kolik draků tu kolem je a budeme muset varovat pevnost, ať zvednou štíty. Přidejte.“ Celý jezdecký oddíl i s našimi dvěma druhy se vyřítila ještě rychleji, než jela doteď.  

 

Balar stál na jedné z teras dračího města. Nikdo si jej příliš nevšímal. Došel ke kraji terasy a podíval se dolů. Naskytl se mu nezapomenutelný pohled, po kterém toužil tak strašně dlouho. Obrovské množství draků sešikovaných ve vojenských formacích. V jejich čele seděl ohromný šedý drak. Jeho šupiny měly matnou barvu, jeho postoj vyzařoval sílu a odhodlání. Balar jej poznal. Znal jej od dob, kdy létal po utopii jako malé dráče. Nyní se díval na svého hrdinu a nepřítele všech humanoidů Omdakara. Na chvíli se pokochal, ale pak si vzpomněl na toho starce, kterého potkal nedávno u severní hranice císařství. Balarovi se zvedl žaludek. Omdakar, který stál tam dole, se mu líbil, ale ten, kterého potkal vna severu, tak ten byl příšerný. „Jak se z tohohle tvora, vznešeného a mocného, může stát něco takového...“ poslední slova pronesl s odporem.

Otočil se od toho pohledu a nasměroval svůj pohled směrem k chrámu. Ten se nyní nahoře zvedal jako maják veškerého dračího světa. Balar na sebe vzal dračí podobu, roztáhl křídla a směřoval k chrámu. Již teď věděl, že jej nikdo nedokáže zastavit. No nikdo. Letěl směrem k chrámu, co mu síly stačily. Velice rychle přistál na plošině před chrámem. Tam stáli dva šedí draci, kteří vždy měli za úkol střežit vstup do síně. Balar se vydal přímo ke vstupu. „Stůj draku, kdo jsi a co zde děláš.“ „Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit? Nevíš, kdo já jsem,“ zeptal se princ. „Ne netuším a ani mě to příliš nezajímá, ale nemáš tu co dělat.“ „Já jsem princ Balar, člen Velké rady.“

Drak se začal smát: „Ty že jsi člen Velké rady? Vždyť tě vůbec neznám a nikdy jsem tě neviděl.“ Princ roztáhl křídla a tím se ukázal v celé své kráse. Dva šedí draci proti němu vypadali jako drobouncí dráčci.

Okamžitě ustoupili o krok zpět, ale pak se uklidnili a jeden se na něj zazubil: „Ustup princi Balare, sic je ti život milý.“ V tuto chvíli si konečně Balar uvědomil svoji chybu. On v této době není členem rady. Vždyť ani ještě není na světě. Usmál se a opřel se svým kouzlem osobnosti na ty dva draky. „Promiňte pánové, ale musím mluvit se členy rady. Mám pro ně důležitou informaci.“ Jeden ze strážců se zazubil: „Rada je momentálně velice zaneprázdněná.“ Balar se na něj opřel svým kouzlem osobnosti a drak povolil. „Ale pokud si to budete přát, dám jim zprávu.“ Druhý drak se na něj nevěřícně otočil, ale první strážce si jej nevšímal. Chvíli se soustředil a pak otevřel oči. „Velký král Otomar se uvolil, že vás princi Balare přijme hned pozítří ráno.“ Dračí princ se na něj podíval a usmál se svými nádhernými zuby. „V tom případě vám děkuji. Jste nesmírně inteligentní drak na správném místě.“ Princ Balar se na místě otočil a vzlétl k obloze. Mezitím se otevřela ohromná brána do lidské říše a armáda se dala s bojovou písní na tlamách do pohybu. 

 

                                                           Komu země patří právem,

                                                           kdo ji dostal kdysi darem.

                                                           Kdo po nebi jenom pluje,

                                                           komu patří všechny sluje.

                                                           Přes ten lidský jenom tlak,

                                                           v odpověď je vždycky drak.

                                                           K Mirt Mardor mi jdeme teď,

                                                           pokoříme silnou zeď.

                                                           Táhnem nyní v tento den,

                                                           lidskou krví zbarvit zem.

 

Balarovi z té nádhery mrazilo v šupinách. Sledoval, jak armáda za jásotu mnoha draků postupuje směrem k bráně. Princ sledoval tu nádheru z výšky. Vojsko s bojovým chorálem pomalu mizelo v bráně. Princ Balar vzpomínal. Pak mu to došlo. Co kdysi četl o bitvě nad Mirt Mardor. Vzpomněl si na informaci, že se jednalo o poslední velkou bitvu války. Tehdy vojska draků zničila do základů celou pevnost. Pak vojska táhla na další pevnosti, ale mezitím se k vojskům dostala informace, že se utopie zavírá, že dračí rada uzavřela tu zrádnou dohodu. Vojska se pak rozdělila. Část se navrátila do bezpečí utopie včetně velitele. Zbytek se rozutekl do všech stran a stala se z nich zvířata.

„Již brzy se tu bude muset Stvořitel nebo jeho zástupce objevit. Musím jej zastavit. Draci nesmí přijmout tu úmluvu, válka musí pokračovat. Ano, je zde nebezpečí, že draci tu válku prohrají, ale je lepší aby draci vymřeli, než aby se skrývali jako lovená zvěř. Ať jsou lidé lovenou zvěří, vždyť ti humanoidé zničili celou svoji civilizaci a pak tu udělají znovu a znovu. Bude se to cyklicky opakovat, ale pokud budeme vládnout tomuto světu opět my, budeme žít a civilizace se bude jenom vyvíjet. A Oiden nebude muset odebrat bohy,“ vedl Balar svůj monolog.

Hvězdy se seskupily, aby značily příchod posla, ale nikdo v tomto světě si jejich poselství nevšiml. A pokud se plán prince Balara povede, tak poteče krev a to nejen lidská, manderánská či elfská, ale i ta dračí...

 

Slunce klesalo k obzoru a na pevnost pomalu padala tma. Na obzoru se objevily červánky jako poslední odkaz dne, který právě končil. Mnozí věštci viděli v červáncích symbol krve, že nebesa sama krvácela nad tím, co se má stát na zemi. A tentokráte měli pravdu.

Uprostřed zničené krajiny se zvedal jediný kopec. Na něm stála mohutná pevnost postavená obrovských žulových kvádrů. Uprostřed se zvedala vysoká věž. Vrchol věže tvořila plošina a kolem plošiny se zvedalo cimbuří. Uprostřed plošiny stála na speciálním podstavci obrovská koule. Hned u věže stál palác správce. Další budovy sloužili v pevnosti jako hospodářské, další palác sloužil vojákům jako kasárna. Pevnost byla stavěna speciálně pro vojsko. Vojáci se nyní pohybovali po pevnosti a připravovala se na noc. Po celé hradbě se rozsvěcely louče. Uprostřed nádvoří se rozhořely ohně. Slunce již kleslo za obzor a kolem pevnosti se rozlila tma.

Omdakar a Valdek seděli spolu s několika vojáky u ohniště, kde si opékali buřty. „Vaše pevnost je nádherná,“ začal Valdek, „podobnou jsme měli, než na nás zaútočili.“ Voják se vzedmul pýchou. „Naše pevnost je nedobytná. Draci ji neporazí, protože jsme ji vybavili novinkou. Draci na to nejsou připraveni. Když zaútočí, budeme bojovat do posledního dechu a zvítězíme.“ Omdakar se potutelně usmál, on věděl svoje. „Již brzy se to dovíme,“ pronesl. Všichni vojáci rázem zmlkli. Sledovali jeho oči a on si je měřil pohledem. Ticho prolomilo zvolání z hradeb. „DRACI!!!!!!!!!!“

K pevnosti se vzduchem řítilo ohromné množství draků. No ohromné množství, mohlo jich být tak třicet, ale na velikost pevnosti to nebylo vůbec málo. Kdyby jich letělo víc, tak by se vzájemně asi pletli. „To je první vlna,“ ozvalo se Valdekovi v hlavě.

Mezitím manderánští vojáci nelenili. Na hradbách se objevily balisty, rozmístěné po hradbách a po věžích. Koule na hlavní věži se roztočila a kolem pevnosti se zvedl magický štít. A draci se rychle přibližovali. Jejich blízkost se projevila pomocí první salvy ohnivých a mrazivých dechů, které se opřely do štítu. Štít se pod tím náporem prohnul, ale dál držel na svém místě. „Nabít,“ zazněl rozkaz, „a palte, dle uvážení.“

Během chvíle se ve vzduchu objevily dřevce s kovovými hroty. Většina neškodně proletěla vzduchem a dopadla kdesi za hradbami, ale několik jich zasáhlo cíl. Noční tmou se ozvaly bolestné výkřiky. Mezitím se draci přeskupili. Svými dechy zaútočili na jeden jediný bod. Štít se pod náporem velice prohnul a již to vypadalo, že praskne, ale nestalo se tak. „Takhle to bylo i minule?“ zeptal se Valdek. Generál přikývl. Draci odrazili kouzlem další projektily letící přímo na ně. Valdek cítil, jak se kolem něj zvedá síla dračí magie. Určitě se někteří z nich pokoušeli prolomit kouzlo magií. Pak si všiml skupiny draků vysoko na obloze. Byli to oblační draci známí svými magickými schopnostmi. Mezitím pár dalších draků zasáhly hroty balistických střel.

Proud magie, který Valdek najednou ucítil, se začal seskupovat uprostřed pevnosti. „Jo tohle bylo dobrý, to se jim povedlo,“ řekl Omdakar. Uprostřed pevnosti se objevilo tornádo a začalo smetávat vše, co mu přišlo pod „nos“. Tornádo vyzdvihlo skupinu vojáků a hodilo je přímo proti štítu. Ten je neškodně propustil a oni vylétli z pevnosti jako listí. Tornádo směřovalo přímo proti hradbě. „Hradba je příliš pevná, ale pořádně zamete s balistami.“

„Jak se vám povedlo zničit ten štít,“ zeptal se mladší z draků. „No vlastně se nám to nepovedlo, ono se to rozpadlo samo.“ „Anebo možná ne, štít drží ta koule nahoře, ale když ji zničíme...“

„Valdeku ne,“ vyhrkl generál, ale už bylo pozdě. Energie a tělo Valdeka již nebylo lidské, ale do vzduchu se zvedl modrobílý drak. Co nejrychleji zamířil směrem k centrální věži. Kolem sebe uslyšel volání: „V pevnosti je drak, honem sestřelte jej.“ Omdakar dole zavřel oči a sesílal ochranné kouzlo. Mladý drak se blížil k vrcholu věže. Vojáci ovšem nelenili a již Valdekovi letěly vstříc střely. Mladík vyslal ze svého hrdla ledový paprsek. Paprsek směřoval přímo proti kouli. Ale Valdek již neviděl, jestli se mu to povedlo. Ochranné kouzlo sice odrazilo střely, ovšem nepovedlo se mu zabránit tornádu. Drak si jej nevšiml, jak se soustředil na dech a nyní již létal v kruzích. Pak jej tornádo vymrštilo směrem z pevnosti.

Omdakar zaklel. Během chviličky na místě, kde před chvílí stál dračí rytíř, tam nyní stál ohromný šedý drak. Valdekovi se povedlo štít zničit, ale to teď Omdakara nezajímalo. Vzlétl, vyhl se tronádu a již směřoval za mladým. Generál neviděl a neslyšel. Taková chyba se mu v bitvě ještě nestala. Ve Valdekovi viděl svého syna, kterého nikdy neměl. Jeho bezhlavý let se mu nevyplatil. Jakmile přeletěl hradby, ucítil ostrou bolest v prsou. Věděl, co to znamená. Jen se ohlédl a uviděl ratiště. Rychle jej opouštěly síly. Již viděl ležícího Valdeka. Nehýbal se. S vypětím všech sil přistál vedle něj. Nenamáhal se s proměnou. Mladý drak byl pořádně pomlácený. Napadl na nějakou skalku, která jej dost ošklivě zranila. Všude kolem se rozlívala dračí krev a starci bylo jasné, že ne jen Valdekovi. „Valdi, žiješ,“ zvolal tázavě. Mladý drak pootevřel oko, ale hlavou nepohnul. Omdakar se začal soustředit. Hojivé kouzlo sice vytvořil, ale hned na to jeho hlava padla na zem. Ztratil vědomí přesně v okamžiku, kdy se kouzlo vysílalo.

Oba draci nyní leželi na pokraji životních sil na zemi před pevností Mirt Mardor a ani jeden neviděl žádnou naději k úspěchu svého poslání. Z jejich těl vyprchával život a pomoc byla ještě daleko.

 

Dračí chrám byl nyní plný světla. Ovšem, jak se tak po něm čtenář rozhlížel, tak si musel uvědomit, že místnost vypadá poněkud jinak, než, když se sem podíval poprvé. Hlavní rozdíl spatřoval v tom, že pět plošin nyní vystřídala plošina jedna. Na ní seděl obrovský drak, jehož šupiny hrály všemi barvami. Jeho rozpětí křídel bylo obrovské a s jeho monumentálností se nemohlo nic ve známém světě rovnat. Mezi sloupořadím stálo drobounké stvoření. Drobounké, tedy alespoň proti draku. Mělo humanoidní podobu, ale jeho kůže byla bílá a hladká, bez jediného chlupu. Jen oči byly zvláštní. Vypadaly jako dvě koule jasně žhnoucí modrým světlem. Kolem stěn chrámu se tísnili všichni draci utopie, kteří znamenali hodně pro dračí společnost. Sledovali, co ta drobná bytost po nich chce.

„Dračí králi Otomare, přináším vám veliké pozdravy od mého nejsvětějšího pána, milostivého vládce a stvořitele celého světa a všech bytostí, které po něm chodí.“ „Jsem nesmírně poctěn, vaší návštěvou, ale je mi jasné, že sám stvořitel by se neobtěžoval za mnou posílat svého posla jen z tohoto důvodu. Co vás sem přivádí.“ „Ta krutá válka, která sužuje tento svět. Můj pán by si ji přál ukončit. “ Draci se po sobě ohlédli. „To ovšem nezáleží na naši vůli,“ odpověděl král, „musí se společně s tím donutit k míru i pozemské plémě. “

„Nemusí, “odpověděl posel a sálem to zašumělo, „můj pán zařídí, že clonu mezi vaším a pozemským světem bude moci otevřít jen bytost s dračí krví v těle a draci tak budou v bezpečí, ale má za to několik podmínek.“ „Poslouchám tvého pána.“

„Tvůj lid se již nikdy nepokusí ovládnout zemi a to ani svépomocí a ani pomocí jejích obyvatel. To je základní podmínka. Druhou podmínkou je, že žádný z draků neopustí utopii bez svolení orákula, které tu on vytvoří. A pro každou cestu na zem musí mít drak povolení zvláštní. Na dodržování podmínek bude dohlížet pětičlenná rada zastupující pět elementů, oheň, voda, země vzduch a život. Pro zachování základní podmínky, smí rada porušit jakoukoliv podmínku a jakýkoliv drak, který se vrátí ze země, aby smlouvy pomohl bránit, se na ní smí navrátit. To jsou stvořitelovy podmínky.“

Dračí král se na něj podíval a prohlásil: „Měl se vším pravdu.“ Posel se podíval a z jeho výrazu se dala vyčíst otázka: „Kdo? “

„Vždyť jsem vám to říkal, velký králi, ale vy jste mi nevěřil,“ ozval se hlas prince Balara. Nyní stál za pravdonošem ve své dračí podobě. „Ale teď je otázkou zda mi budeš věřit i nyní, když ti říkám, že ta smlouva je pro draky nevýhodná. Zemi ovládnou lidé a ovládnou ji jako zhoubný mor a draci se budou krčit v utopii jako vězni. A těm, co se náhodou povede dostat na zem, ti na sebe buďto vezmou lidské podoby a stanou se z nich lidští poskokové anebo zůstanou draky, ale lidé se k nim začnou chovat jako ke zvířatům. Nakonec se z draků na zemi stane jen dravá zvěř, kterou jako škodnou lidé vyhubí. Bude to konec dračí civilizace a to já nemohu připustit.“

„Promlouváš moudře princi Balare a tvé argumenty jsou pádné, ale pokud na tuto nabídku nepřistoupíme, pak se nám může stát, že manderáni do utopie vtrhnou.“ „A my je porazíme. Raději zemřeme než abychom žili takovým způsobem, co žijeme. Draci jsou rozhořčeni. Já jako člen dračí rady jsem se vrátil, abych náš slib stvořiteli zrušil.“ „To je sice pravda, ale vrátil ses proti vůli celé zbytku dračí rady. Kvůli tvému jednání zemřel jeden z nejstarších draků Omdakar,“ ozvalo se zezadu. Všichni draci se otočili a ve vstupu stál člověk, mladík oděný v šatu písaře ve skriptoriu. „Kdo jsi a jak se opovažuješ zde lhát. Omdakar žije, nyní vede armády proti manderáncům,“ zeptal se král. „Jmenuji se Valdek a jsem jeden z draků, kterého sem poslala dračí rada, abychom zastavili počínání prince Balara. Na druhou otázku odpovím také. Dračí rada se mnou poslala mistra Omdakara z naší doby, protože se zde vyzná a navíc se nacházel v tu chvíli na zemi. To on zemřel, když mě odneslo tornádo. To bylo jeho tělo, co vaši vojáci našli vedle toho mého. Velký králi předej mi princi Balara jako vězně a nech mne s ním odejít do mojí doby. Přijmi nabídku. Co nám dává právo měnit čas a zmařit nespočet životů a to nejen dračích. Nemáme právo měnit historii a ani se protivit vůli stvořitele.“ Dračí král jej poslouchal a očividně přemýšlel. Přelétl pohledem všechny zúčastněné a skončil na Valdekovi: „Rozvážím všechny argumenty a nakonec se rozhodnu. Pokud přijmu nabídku, je princ Balar tvůj a odvedeš si jej do své doby. Ale pokud se rozhodnu přijmout názor jeho, nevrátíte se, protože se pravděpodobně nebudete mít kam vrátit.“ Nakonec se otočil k poslu: „Děkuji za nabídku nám danou, ale náš národ ji musí nejprve uvážit.“ Pak se všichni rozešli.

 

„Princi Balare,“ promluvil největší z draků, „sešli jsme se zde, abychom vyřešili váš problém.“ Všichni přítomní draci sledovali prince, který nyní stál s hrdě vztyčenou hlavou proti zbytku dračí rady. „Vrátil jste se v čase, abyste změnil, běh událostí. Celá dračí rada se shodla na tom, že vaše počínání bylo v rozporu s řádem světa.“ Všichni draci přikyvovali, jakoby všichni souhlasili a král pokračoval: „Ve světle těchto událostí, se dračí rada rozhodla, že nemůže sledovat, jak její členové porušují základní principy existence. Proto jsme se rozhodli, že vás, princi Balare, potrestáme a to exemplárně.“ Princ se s úšklebkem podíval na krále: „Co mi uděláte, jaký způsob smrti jste mi vybrali.“

Dračí král si jej prohlédl a pak pokračoval: „Jaký způsob smrti? My jsme se rozhodli, že vás potrestáme mnohem hůře. Budete žít na zemi. Váš trest bude spočívat v tom, že vám sebereme veškerou dračí magii a vaši dračí podobu a uvrhneme vás mezi lidi. Budete žít jako nesmrtelný člověk, jako mnich v bibliotéce Eridaniského skriptoria. Tam setrváte, dokud se velká rada neusnese na tom, že váš trest již pominul a vězte, že to jen tak nebude.“ Princ se podíval na dračí radu. V jeho výrazu se dala vyčíst hrůza. „Tohle mi nemůžete udělat, takový strašný trest si nezasloužím,“ vyhrkl. Princezna Eliada se usmála: „Ale my ti takový trest udělit můžeme a také jsme to udělali. Nyní pocítíš, co je to žít jako člověk. A nezapomeň. Budeme tě sledovat.“ Její oči zazářily, stejně jako ostatních a chrám kolem něj se rozplynul.

Nyní stál ve skriptoriu bibliotéky eridanské kapituly ve městě Eridanis. Přímo proti němu stál ten odporný bibliotékář, se kterým se již kdysi setkal. „Na co koukáš Balare, nemáš snad do čeho píchnout? Tyhle spisy ještě nejsou přepsané. Tak honem, ať to do oběda stihneš.“