18. Prudas
1. 10. 2010
Dračí vzplanutí
Ležím zkroucený v rohu nějaké bílé místnosti, která nepůsobí dvakrát optimisticky. Rozházené papíry, střepy od nejrůznějších lahví a spadlé obrazy, jsou v pokoji rozseté jeden vedle druhého. Nepamatuji se na nic, co se tu semlelo, ba i dokonce už ani na to, kdo jsem. Zřejmě nějaký pisálek, či úředníček, co já vím? Můžu se také domnívat, že jsem notorik. Ale ano, opravdu. Kde jinde, by se vzala tahle kupa chlastu? Nemohu déle přemýšlet. Palice mne brní a ta neuvěřitelná palčivá bolest se mi zahryzává do nitra mého mozku. Opět se oddám bolesti a po druhé se rozhlédnu po místnosti. Nic nového tu nepřibylo. Převrácený dřevěný stůl je stále převrácený, a obrazy, které podle mého názoru dříve byly pověšeny na stěnách, jsou také – jak jsem již říkal – stále nehybně ležící na podlaze.
Náhle zahlédnu spásu. V hlavě mi stále hučí, jako v Trpasličích dílnách, ovšem zahlédl jsem něco, co mi snad pomůže o krok do předu v zjišťováním mé totožnosti a vůbec, téhle celé nevysvětlitelné situace. Před mnou stojí stále nerozbitá flaška Barbarské Whisky. Snad byl nějaký důvod, proč tahle věc nedopadla jako ostatní? Mohlo to být jen štěstí, ovšem na druhou stranu, když někdo chce udělat bordel, tak ho udělá pořádně, nebo snad ne?
Jakmile opustím z hlavy kladení otázek sám sobě, bleskově mi prolítne hlavou vzpomínka. Sedím někde na terasách Mramorové věže a houpu se na houpacím křesle, do obličeje mi paří horké slunce. Jen si tam tak sedím a popíjím Whisky z ledem. Do ticha prochází jen šum větru a děti, hrající si před domem. Jsou to moje děti, nebo nějakého mého přítele? Či sousedovic parchanti? Ta ohromná bolest se mi vrací zpět do těla. Hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky, ale ta nehlavnější je, jak se dostal k té proklaté flašce. Zkouším se zvednout, nejde to. Sepínám všechny svaly v těle, ale marně. Zmůžu se jen na nekonečné chvění se zimou a vzdychání bolestí. Čím více se snažím zvednout, tím více mě bolí celé tělo. Svaly jako by ochabovali a rozkládali se. A já pomalu přicházím na to, že umírám. Doopravdy umírám, né jako když si jako malý hrajete na rytíře, kde umíráte každých 10minut. Ne, teď je to umírání doopravdické, naprosto a přirozeně skutečné.
Snad na stý pokus, se mi podaří překonat bolest, vzchopit se a doplazit se k té flašce. Jakmile jí mám před očima, mlhotavě poznávám nápis „Barbarian WhiSky!“ Uchopím ji a z posledních sil se jí snažím otevřít. Otevírám, otevírám až nakonec… Otevřu! Z flašky se vyplavuje nespočitatelné množství bílých královských červů. Mé ztuhlé tělo nereaguje a červí legie se pomalu – ale jistě, dostává k mému polomrtvému tělu. Nakyslí pach se rozprostírá po místnosti. Je až neuvěřitelné, co udělá jedna flaška. Cítím, že se moje tělo snaží reagovat. Ještě nevím jak, ale ať je to cokoliv, určitě to bude pokrok.
Cítím, jak mi jílcem prolétlo něco hustého a pokračuje to dál do úst. „Sakra“, to je to jediné, co mi prolítne hlavou. Z pusy mi vytryskl proud zelené tekutiny. Snažím se ucpat pusu, ale marně. Zvratky mi stříkají mezi prsty. Snažím se alespoň trochu korigovat, mířím při tom na červi, kteří pod silným proudem odlétávají dál a dál. Konečně jsem přestal, už tak, jsem zvracel jen žaludeční šťávy a co bych dalšího měl vylučovat? Hm? Jediné co ted mám, je pár minut života. Při troše štěstí, to bude půl hodina. Snažím se na tyto věci nemyslet, opravdu mi nepřidávají moc na sebevědomí.
Chaos v mé hlavě se pomalu ztrácí a hlava se každou chvilkou zlepšuje. Oproti tomu břicho, dělá nekonečný randál. Kručí v něm. Nevím jak tu dlouho jsem, ale vím, lépe řečeno cítím, že jsem už zatraceně dlouho nic neztrávil. Při pohledu na červi se mi dělá mdlo, ovšem i to beru v úvahu. Červi jsou přece excelentní ukázka toho, jak přežít v divočině. Raději nechám červi – červi. Člověk si v poslední hodince nechce zkazit vzpomínky na jídlo. Ticíce dlouhých nocí strávených jezením, kde už jsem si o sobě několikrát myslel, že jsem prase. Vajíčka se slaninou, trollí mozečky, nadívané kuřata, bramborové placky s paštikou, to vše a ještě víc, jsem jídával skoro každý večer, ale teď? Už to nebude. Za chvíli umřu, vím to. Nevím, jestli tu mám zůstat a vyčkávat na smrt, nebo se odsud snažit utéct. Pomalu uchopím kus rozbitého zrcadla. Nejsem si jistý, jestli se tam mám podívat, nebo ne. Mohlo by to znásobit mou psychickou bolest. Zvědavost člověka je po staletí velmi silná. Natáčím tedy střep proti mému obličeji.ŠOK! Drak! Já jsem drak!?
Vzteky a vyděšením odhodím zrcadlo. Ozve se rána a ten velký střep se roztříští na tisíce dalších. Oči mi začnou pobíhat po místnosti. Hledám něco, co by dokázalo fakt, který jsem teď spatřil v zrcadle. Fakt, že jsem modraví drak…
Prudas