DE-povídky

 

Strážní věž se zachvěla. Výbuch ohně jí olíznul plamenným jazykem. Dřevo okamžitě vzplálo. Vojáci křičeli jeden přes druhého. Zmateně běhali po nádvoří. Někteří úplně zapomněli na výcvik a strnuli hrůzou. Jiní se snažili chopit své zbraně, někdo dokonce vystřelil do vzduchu. Ale vše bylo marné. Svist neviditelných křídel se přibližoval.

Věž dostala další zásah a tentokrát se poslušně poroučela k zemi.

Vojáky na zemi zasypali hořící trosky. Ozval se nářek raněných.

Obloha explodovala a na zem se snesl ohnivý déšť.

Pach hořícího masa, zkáza a zmar.

Velitel cosi řval na své podřízené, sám měl obrovskou kuši a teď s ní hrozil. Vždycky si na ní zakládal, šla neuvěřitelně snadno natáhnout (což nepochybně byla zásluha nějakého magického vylepšení) a při 220 librách tahu se kdejaké monstrum mohlo bát o svůj život.

Další výbuch ohně v momentu zpopelnil pět vojáku a ještě zdemoloval větší část skladu zbraní.

„Nrogare musíme utéct …“

Nrogar se otočil po hlase, běžel k němu jeho zástupce.

Nrogar chtěl vydat rozkaz, ale ještě než začal myšlenku, ucítil závan větru. Zcela automaticky sáhnul k opasku pro střelu.

Burácení ohně a zmatený nářek vojáku přehlušilo nelidské zařvání. Do Nrogara narazilo něco silou uragánu, až se mu podlomili kolena a klesnul k zemi. V krátkém momentu hrůzy stačil zahlídnout, jak si tma vzala jeho zástupce. Nenadálý útok mu vyrazil dech. Chvíli lapal po dechu a zuřivě mžoural do noci oslněn světlem obrovského požáru, který zachvátil většinu obytných prostor pevnosti. Něco co připomínalo tělo člověka v plné zbroji, spadlo z nebe o nutný kus dál přímo do ohořelých trosek bývalé severní palisády.

Nrogar konečně chytil dech. Jednal už je instinktivně, skulil se z hradby. Právě včas protože další dávka ohně nemilosrdně sežehla celou hradbu a všechny na ní. Na Nrogaruv nos zaútočil pach spáleného masa tak intenzivně, až se mu zvednul žaludek. Trvalo pár okamžiků, než mu došlo, že místo levé tváře má škvarek. Potlačil chuť se pořádně vyzvracet a místo toho nasadil do kuše střelu, kterou k vlastnímu překvapení ještě pořád křečovitě svíral v ruce. 

Necítil bolest, jen hněv, neskutečnou chuť to něco na noční obloze zabít.

Všude kolem něj zuřila ohnivá bouře. Žár začal být nesnesitelný. Nrogar téměř neslyšel a ani neviděl. Začali mu hořet vlasy. Konečně přišla i bolest, jako malé soukromé ohnivé tornádo uprostřed jeho hlavy.  Rukou smetl z hlavy ohořelé zbytky vlasů, někam se potácel, kuši nabitou a připravenou jí použít.

Zjistil, že stojí uprostřed malého náměstíčka, jediné místo, které ještě nezachvátily plameny. Ale i tak se nemilosrdně přibližovaly. Skrz ně uviděl siluetu lidské postavy. Nrogar vyškrábl někde ze dna své existence poslední zbytek síly, aby se mohl koncentrovat na střelu. Tětiva zadrnčela a střela prolítla s nečekanou přesností hradbou plamenů přímo k zlovolné postavě v plamenech. 

Nrogarovy se zdálo, že zaslechl smích, než si to pořádně promyslel, pohltilo ho peklo. Ještě malou chvíli cítil, jak mu hoří kůže po celém těle. Nakonec přišla milosrdná smrt.

***

„Koukám, že Pustá tvrz zase jednou dostala svému názvu“ řekl bělovlasý stařec, když procházel ohořelými ruinami. Jeho mladý společník ho moc nevnímal, něco si pro sebe drmolil.

„Říkám, že je to tu hrozně …“ zvýšil stařec hlas, protože bytelně nesnášel, když ho jeho učedník nedává pozor na to, co říká. Ten sebou trhnul a rychle přikývnul na znamení souhlasu. Mistr se upokojil a dál prozkoumával místo.

 

Učedník si přeříkával nějakou básničku a evidentně se snažil vzpomenout, jak pokračuje dál. Mistr se na něho zkoumavě podíval a pak řekl:

 

„ … Černá to noc

 

Učedníkovy se rozjasnila tvář, díky mistrovy si vzpomněl, tuhle říkanku znal už z dětství. Vlastně ani nevěděl, co znamená, ani od koho jí slyšel. Od rodičů ne, co pamatoval, byl sirotek. Zamyslel se, zkoumal svoje nejhlubší vzpomínky a pak si vzpomněl, že tohle říkali starší kluci v sirotčinci, co rádi strašili ty nejmladší. Najednou si vzpomněl na poslední verš a řekl ho nahlas:

 

 

Mistrovy přeběhla přes tvář stopa hněvu. Ale jako vždy se rychle ovládl. Usedl na očouzený kámen a dlouze se zadíval na učedníka. On mu jeho pohled nervózně opětoval. Mistr byl zvláštní člověk, jistě nesmírně starý, ale i tak působil velmi vitálním dojmem. Každý si všimnul dvou pronikavě modrých očí, které prozrazovali inteligenci a sílu osobnosti. Vousy i vlasy měl bíle jako čerstvě padlý sníh. I tak byl ve výborné kondici. Měřil skoro dva metry, sice byl trochu přihrbený, ale i tak působil majestátně a za den toho dokázal nachodit víc než kdejaký mladík.

 

„Víš, co se tu stalo?“

Učedník se konečně pořádně porozhlídnul okolo, z malé pevnosti, která tu prý kdysi bývala, toho moc nezbylo. Místní říkali, že se tu jedné noci otevřelo samo peklo a jakési monstrum vykonalo svojí hroznou pomstu na králových vojácích.

Učedník chtěl vědět víc, proto zakroutil hlavou a čekal na Mistrovo povídání.

 

Mistr zvážněl a řekl: „Někdo říkal, že doslova plápolal. Byl to statečný válečník, hrozba západu a nemilosrdný ničitel východu. Ano, říkali mu Plápol, největší z barbaru. Každý se s ním a jeho vojskem bál utkat. V dobách temna to byl jediný plamen lidství. Zní to zvláštně, že nemilosrdný barbar, který své nepřátelé bez milosti vraždil a své poddané nahnal do mnoha bitev, byl ve své době největším člověkem. Ta doba byla už holt taková. Lidi bojovali na mnoha frontách se skřety, skuruty, nekromanty i s hamižnými trpaslíky. Pak lidi zradila i jejich šlechta, začali si říkat mágové, odešli a vzali si většinu svých tajemství sebou, ba co hůř začali svojí bezpečnost vykupovat službami ve prospěch těch, kdo zaplatili nejvíc. Lidem nezbylo nic než síla železa. V nejkrvavějších dnech se zrodil národ barbarů. Na hranicích věčné zimy v zemi zvané Sněžné hory se zrodil on. Bojovník, jehož se každý bál. Síla jeho paže zastrašila skřety i skuruty. Jeho vnitřní oheň zase otupil všechna kouzla proradných mágů a nekromantů. Legenda také říká, že uzavřel mír s trpaslíky, poté co dokázal opít samotného trpasličího krále jeho vlastním pivem …“

 

Učeň se zasmál. Mistr také, tohle byla jedna z těch nejvtipnějších historek, které znal a rád jí dával k dobru. Poté ale zase zvážněl: „Ale to není všechno, Plápol byl ještě něco jiného … jako jeden z mála vyvolených byl opravdový drak.“

 

***

Bojištěm kráčela osamělá postava statného válečníka. V rukách nesl velký obouruční meč. Vzbuzoval hrůzu i obdiv zároveň. Skurutí generál znejistěl, ze sedla svého koně v čele své tisícihlavé úderné armády, čekal, že lidé proti němu postaví víc než jednoho jediného bojovníka. Doslova cítil tázavé pohledy mnoha kmenových vůdců a stařešinů, kterým velel. Neochotně, ale přece pobídnul koně a vyjel osamělému bojovníkovy naproti.

I mezi skurutama existovalo něco jako vojenská čest. Tohle musí vyřídit sám.

Vzdálenost mezi bojovníkem a generálem se rychle zmenšovala. Generál vytáhl svojí šavli, trochu zalitoval, že právě nesedí na vrrkovi, ale on ty bestie prostě nemohl vystát. Ještě pár posledních metrů, kůň mocně zažrál. Poslední pohled před smrtícím úderem věnoval své oběti. Na zlomek sekundy si s nekonečnou hrůzou uvědomil, že se nemůže odtrhnout od jeho pronikavě červených očí. O chvíli potom ležel kaluži krve.  Ztěžka oddychoval.

 Vychrochtal pár chomáčku krve a nelidsky zaúpěl.

„Dívej se vzhůru …“ řekl válečník, který nad ním stál jako ztělesnění krvelačného boha války. Červené oči se skurutímu generálovi propalovali do vědomí jako dva žhavé oharky.

Generál poslechl, ještě než omdlel, uviděl oblohu, jak se hemží draky. S neuvěřitelnou elegancí se navzájem křižovali, snášeli dolů a zase stoupali v piruetách. V jednom okamžiku se naráz za nelidského řevu vrhly na paralyzovanou skurutí armádu.

***

Mistr a učedník už trávili v ruinách několik dnů. Vyrobili si tu v jednom chladném sklepení přechodné útočiště. Přes den mistr chodil po okolí, zatímco učedník musel zajistit v blízké vesnici nezbytné potraviny. Večer pak při západu slunce bohatě povečeřeli, zbytek večera mistr učedníkovy vyprávěl nejrůznější historky a příběhy.

 

Zrovna dnes začal takto: „Málo kdo už ví, že draci bývali součástí barbarské armády. Byla to nejsmrtelnější síla na světě, útoku draků byl vždy naprosto devastující. Ale jak jsem říkal, už dříve, právě Plápol byl pravý drak. Teď si asi myslíš, že si protiřečím …“

Učedník se opravdu nevyznal v tom, co mu mistr říkal, ale seděl dál a pozorně naslouchal.

Mistr pokračoval: „Většina lidí si totiž draka představuje jako přerostlého Ještara dštícího oheň. Ale to je jen zvíře, jako slon, kůň vrrk nebo cokoli dalšího na tomto světě co není obdarováno inteligenci. Pravý drak může být každá inteligentní bytost, je to někdo, v němž hoří plamen, který nejde utišit. Může to být plamen volající po pomstě, plamen nenávisti, plamen šílenství. Člověk může zahořet pro hodně věcí, ale zrovna Plápol zahořel pro něco úplně jiného …“

 

***             

                „No ….“ Orion jemně pohnul rukou a ledové ostří, které bylo tak těsně kolem jejího krku, jí drobně škráblo. Kapka krve jí sjela do záňadří. Vydala jen tichounké zasečení plné nenávisti.

 

Plápol cítil, jak se v něm mísí hněv a pocit už dlouho nepoznaný – strach. Místo toho aby bleskově zaútočil, jen nerozhodně přešlapoval na místě. Orion byl aspoň prozatím pán situace.

„Pusť ji …“ hlesl Plápol a sám byl překvapen, že to nevyznělo tak výhružně jak plánoval.

 

Orion upřel na Plápola svůj hypnotizující pohled. Komnatu lesního paláce vyplnil chladný vzduch. Bylo až neuvěřitelné, že ještě před pár dny spolu bok po boku tenhle palác dobývali a teď … teď je rozdělila kořist.

 

Co na tom, že kořistí je místní krutovládkyně, pulelfka a čarodějka v jedné osobě.   

 

„Copak to nevidíš? Už se jí to povedlo, rozdělila nás … ale já to nedovolím …“ Orion se snažil přiblížit k únikovým dveřím a přitom táhl čarodějku s sebou. Klopýtal přitom po tělech svých nejvěrnějších. Plápolovy muži ještě oddychovali po nedávném bratrovražedném boji a snad z respektu si drželi od Oriona mírný odstup, ale i tak nepovolovali železné obklíčení.

 

Orionovy oči se na krátký moment setkaly s Plápolovými. Modrá proti červené. Plápol bleskově zaútočil, byl až nelidsky rychlý, narazil do Oriona, který ještě držel čarodějku a oba je povalil na zem. Druhým pohybem chtěl Orionovy useknout hlavu, tasil meč, ale uprostřed pohybu mu to konečně došlo. Byla mu zima a to uprostřed horkého léta mohlo znamenat jen jediné.

 

Okenní tabulky díky náhlé změně teploty popraskaly a uprostřed místnosti vypuklo zimní šílenství. Ohlušující ledový vítr paralyzoval Plápolovy muže. Vlna mrazu zasáhla pár těch pomalejších. Jejich hluboce zmražená těla se pomalu drolila a při nárazu o podlahu se rozletěla na tisíc kousků. Plápol hlavnímu náporu uniknul, ještě stihl naslepo po Orionovi seknout.

 

Ucítil, jak ostří meče našlo svůj cíl. Orion tiše zaúpěl. Ale i Plápol byl zraněn, po těle měl několik omrzlin a neustávající ledový vítr mu otupil bojové instinkty. Plápol se přes bolest pokusil postavit, ale viditelnost v místnosti se rovnala nule. Zuřila tu sněžná bouře. Po chvíli Plápol nahmatal na podlaze ženské tělo. Čarodějka se k němu přivinula, žila.

 

***

 

„Orion v nastalém zmatku utekl. Říkalo se, že jeden z jeho předků byl mocný nekromant. Vládl ledové magii a dlouhé roky byl Plápolův vrchní generál a nejlepší přítel.“

Mistr se na chvíli odmlčel a pak pokračoval: „Po Plápolově zradě, nebo to tak aspoň Orion bral, musel prchnout do vyhnanství. Plápol pak čarodějku a pulelfku pojal za svou ženu a říká se, že plamen, který z něho udělal pravého draka, rozdmýchala právě láska k ní … vlastně si nedokážu vzpomenout, jak se jmenovala … snad Nagi … ne opravdu už nevím.“

Učeň se trochu ošil a pak mistrův výklad přerušil: „A Orion byl taky drak?“

Mistr svěsil hlavu a usmál se: „Přesně, Orionuv plamen se živil z touhy po pomstě. S Plápolem pak svedli mnoho bitev. Plápol všechny vyhrál a několikrát rozprášil Orionovo vojsko a sám Orion několikrát unikl jisté smrti. Ale i přesto našel cestu jak svojí pomstu vykonat …“

 

***

Plápol nevěřícně koukal na své ruce potřísněné krví. Meč mu upadl na zem a zvonivě zacinkal o podlahu. V královském loži právě naposledy vydechla jeho milovaná žena, kterou sám utopil v její krvi. Mladík, se kterým jí přistihl, ležel téměř rozčtvrcen o několik metrů dál.

Ani nevěděl, jak se to stalo. Vzpomíná si, že se navrátil s bitvy, šel za svojí královnou a pak … pak měl před očima jen rudou mlhu.

Najednou ho přemohl hrozný žal nad svým činem. Klekl k nohám ženy, kterou tolik miloval a kterou před pár okamžiky zabil. Ani si neuvědomil, že křičí … potřeboval se vybít. Přiběhly stráže, aby zjistili, jestli se něco neděje. Když uviděli Plápola jak se sklání nad mrtvolou své manželky, celý potřísněn krví, zkoprněli na místě.

Plápol je zahlídnul, jako smyslu zbavený popadl jedním rychlým pohybem meč a bezhlavě zaútočil. Stráže neměli proti němu moc šanci … za chvíli dopadaly části jejich těl na podlahu a ještě víc jí barvily do červena.

Jeho bolest se tím neutišila, drala se na povrch. Kůže mu hořela, chtěl si strhat vlasy, ale nešlo to, protože žádné už neměl. Cítil, jak jeho tělo pohlcují plameny, místo rukou měl najednou obrovské drápy. Bolest nad ztrátou ho přeměnila a ohlodala až na samotnou kost jeho existence. A když dosáhl dna, bolest ustoupila a místo ní přišel hněv. Pocítil zatím nepoznanou sílu, přerodil se v něco lepšího.

***

„Orion si tehdy pomohl intrikou. Onen mladík byl jeho špeh, který měl královnu svést a vytáhnout z ní informace. Netušil, že Orionův plán ve skutečnosti počítal s Plápolovou neovladatelnou výbušností a jeho předčasným návratem domů. Jenže cesty osudu jsou nevypočitatelné a bohové s námi neustále hrají v karty. Plápolova ztráta milované osoby způsobila jeho proměnu. Z člověka se stalo vraždící monstrum. Jeho osobnost se uzamkla do těla zvířete, do těla, které se lidem dneska vybaví, když se řekne Drak.“

Učeň ani nedutal a poslouchal.

„Od té doby Plápol Oriona pronásleduje a v jeho nové podobně se mu nemůže žádný byť sebelepší bojovník postavit …“

„Proč jsme tady?“ Učeň pocítil, že se musí konečně zeptat.

Mistrovi dlouhé prsty začali netrpělivě bubnovat po kameni: “Jak dlouho se známe?“

Učeň odpověděl: „Od doby kdy jste mě zachránil ze sirotčince.“

Mistr přikývnul a dodal: „Kam jsem tě sám dal …“ Zavládlo ticho. Mistr a učeň na sebe tiše koukali.

V dálce se ozval hrom.

Mistr uhnul před učňovým pohledem, najednou ho nedokázal vydržet, tiše jako by se chtěl omlouvat. Konečně sebral odvahu a řekl: „Byla to služba pro tvého otce, kdysi jsme byli přátelé, ukrýval mě tu tady v bohem zapomenutém místě a já jsem bláhově doufal, že jsem tu před Plápolovým hněvem v bezpečí. Ale on je k nezastavení, tehdy mě tu našel. Zbaběle jsem prchnul jen pár chvil před útokem a nechal tvého otce napospas síle, se kterou nemohl bojovat. Jako by to tušil, zavázal si mě slibem, že se postarám o jeho jediného syna, kterého ještě před osudným večerem ukryl do sirotčince …“

Znovu se ozval hrom, ale tentokrát blíž. Mistr sebou zděšeně trhnul, tohle nebyl obyčejný hrom. Chvíli zavládlo mrazivé ticho a pak se zase ten zvuk ozval o něco blíž a tentokrát šlo v ozvěně slyšet lidskou řeč. Vzduchem se neslo jediné slovo: „Orione …“

Učeň byl na nohou, stál zcela paralyzován mistrovým doznáním, v ruce třímal meč a jako by se rozhodoval, co s ním udělá.

„Proti němu ti meč nepomůže …“ hlesl mistr neurčitě.

Hrom zaburácel jen kousek od místa, kde tábořili, ne už to nebyl hrom, ale ryk nějakého nepředstavitelného monstra.

 

Ano i běs, Orion si vzpomněl, že kdysi mu jeho nepřátelé říkaly ledový běs. A opravdu, měl by utíkat. Jenže bylo pozdě.

Svistot neviditelných křídel, jednoduchá korekce letu a efektní přechod do střemhlavého letu. A na zem začal dopadat ohnivý déšť. Ruiny pevnosti znovu zachvátil plamen. Sežehl vyschlou trávu a rychle se šířil. Jen místům kde stál mistr a učedník se jako zázrakem vyhnul.

„Nebojím se tě … “ Křičel Orion vstříc nebesům. Kolem jeho hlavy se začala rozprostírat ledová aura. Ta se rychle zformovala do podoby střely.

„Orionééééé …“ Ozvalo se opět burácivým hlasem z nebes. Orion neváhal a projektil ledové energie vyletěl vzhůru, jen proto, aby se mohl na půli cesty srazit s ohnivou koulí. Obě přírodní síly spolu chvíli bojovaly, ale oheň vyhrál. Snesl se na zem. Orion stačil zformovat obraný štít a tak ho zalila jen vlna neabsorbovaného tepla.

„Potřebuju nové tělo …“ špitl si zoufale vyděšený Orion.

Jako by ho Plápol slyšel, proletěl těsně k zemi, aby ho záře požáru ozářila. Orion stál a s hrůzou v očích pozoroval obrovské tělo, ty strašné drápy, rudou kůži a především majestátnou hlavu a dvě rudé oči zářící jak dva krvavé rubíny.

„Osoba blízka …“ Orion pojal šílený plán, ještě neskončil, ještě udělá poslední zoufalý čin. Pohlédl na učně, který celý výjev pozoroval jako by to byla noční můra, ze které se snad brzo probudí. Pak si učeň všimnul, že mistr na něj zírá a v jeho pohledu bylo šílené odhodlání. Za chvíli pochopil, ale byl příliš pomalý. Orion bleskově přiskočil a zčistajasna se mu v ruce objevila ledová dýka. Učeň se ještě snažil vykrýt útok mečem, ale orion mu ho zkušeně vyrazil z ruky. Pak ucítil učen mrazivou bolest.

Dýka mu projela srdcem. Cítil, jak mu chlad svírá vnitřnosti, jak mu mrzne krev v žilách. Nevydal ani hlásku a sesul se k zemi.

Ozvalo se další zaburácení, Plápol chystal další smrtelný útok.

Orion v očekávání přeskakoval pohledem z umírajícího těla hocha, kterého ještě před pár okamžiky považoval pomalu za vlastního syna. Ale nic se nedělo.

Svět kolem něj vybouchl. Nacvičené reflexi, které ho ani po těch letech neopustili, mu protentokrát zachránili život. Cítil, jak přišel o vlasy a obočí, všude kolem něj zuřil oheň, ale on přežil. Choulil se u malého výklenku a snažil se zastavit myšlenky, které se mu rozutíkali do všech stran.

Přes požár uslyšel, jak se Plápol ve vzduchu obrací a chystá poslední smrtící ránu. Nechápal, proč se neproměnil, možná proto, že ve skutečnosti celý život nikoho nemiloval. Ani toho ubohého chlapce, pro kterého byl takovou dobu mistrem a náhradním otcem. Ani teď potom co ho vlastnoručně zabil, necítil žádný žal.

Nikdy nikoho nemiloval … teda kromě sebe. Orion najednou prozřel, bylo to tak jednoduché, tak brutálně krásné. Vždycky miloval sám sebe, proto neměl bližší osobu než sám sebe.

Vystoupil z úkrytu a smál se … smál se tak pronikavě až to uslyšel Plápol letící střemhlav ke své oběti.

Jedním rychlým pohybem si Orion podřezal hrdlo … cítil, jak mu v ústech kloktá vlastní krev. Zalila ho bolest, ale jiná než by čekal. Bolest tak silná, že ho začala nemilosrdně stravovat.

***

To co se dělo pak vypráví mnoho legend. K obloze se vzneslo další monstrum. Orion v novém těle majestátného modrého draka zaútočil na Plápola. Ten byl v počátku vyveden z míry z náhlé změny poměru sil, ale rychle se vzpamatoval.

Obě monstra na sebe ve vzduchu narazila.

Pařáty se jim jen míhaly, šli si navzájem po očích. Propadli se ve vzájemném souboji o několik metrů dolu. Zvláštní spletenec těl, křídel pařátů a zubů se přerušovaným letem doklouzal až k zemi.

Oba se chvíli kutáleli, pak se postavili na nohy a vzali si krátký oddechový čas. Začali chodit kolem sebe a letmo koukali na utržené rány.

Oba měli po těle nesčetně šrámů. Krváceli na řadě míst, ale to jim nezabránilo zůstávat ve střehu.

„Líbí se mi to, tohle tělo je fajn …“ Chtěl říct Orion, ale místo toho vydal jen nesourodé zařvání.

„Nezasloužíš si ho …“  Plápolova slova se mu jakoby sama zformovala v hlavě.

„Takže telepatie, mno vypadá to, že po těch letech se síly vyrovnaly … konečně jsme zase jen mi dva a nikdo mezi nás už nevstoupí.“

„To je pravda, taky jsem odsouzen za to trpět … ale její památku uctím tvojí krví …“

Oba draci zaútočili zároveň. Plápol začal chrlit oheň a Orion ke svému překvapení led. Oba živly se srazily a zároveň spolu bojovali. Oheň proti ledu. Modrá proti červené.

Po chvilce začal Plápol Oriona přetlačovat. V Oriónových modrých očích se zaleskl náznak strachu. Na chvíli zaváhal, Plápol toho využil a roztáhl svá mohutná křídla, aby rozdmýchal ohnivou bouři, která Oriona v mžiku pohltila.

Orion ležel na zemi, křídla měl potrhané a tělo sežehnuté. Nad ním se tyčil Plápol v celé své hrozivé kráse.

„Rozmyslel jsem si to, nechám tě jít … ale ještě před tím tě označím cejchem.“ Odpověděl Plápol a drápem vyryl do Orionova bezvládného těla magickou značku, která začala okamžitě rudě pulzovat.

„To abys nezapomněl kdo je tvůj pán … od teď do konce věků není silnější tvora v této zemi, než jsem já … Červený drak.“

 ***

Učeň otevřel oči. Nebyl si jistý, jestli náhodou nezemře. Ale jestli jo musel být v pekle, protože všude kolem tancovali plameny. Pak si ale všimnul siluety muže, která problikávala skrz hradbu ohně.

Učeň slyšel podivný hlas uprostřed své hlavy. Ale nebránil se mu.

Učeň moc neváhal a přikývl.

Učeň najednou pocítil hněv a nenávist míšenou s obdivem k Plápolovy, který kdysi zabil otce, ale teď ho vlastní krví zachránil. Cítil jak někde v nitru žhne malý plamínek, který se pomalu přiživuje všemi těmi emocemi jenž střetávali v jeho nitru. Jednou bude největším bojovníkem on. Pomyslel na to, že jednou bude svět patřit jen jemu. Tu představa se mu náramně líbila, byla krásně opojná, zatemňovala mu mozek a jako parazit se mu zažrala hluboko do podvědomí.

Učeň se dokázal posadit, poškrábal se na hlavě a řekl: „Neznám své skutečné jméno, ale co si pamatuji, všichni mi říkají Theros …“