DE-povídky

Tajemství temného hvozdu

 

 

Potloukal jsem se městem. Bylo mi teprve třináct a jak tě živ jsem ještě nevytáhl paty z říše barbarů. Bylo to někdy tou dobou, kdy jsem potkal Šina a Geplota. Oba byli zhruba stejně staří jako já, ale měli zcela jiné zkušenosti, daleko větší než já. Nevím proč jsem se jim tak líbil já, asi to bylo věkem a nebo samotou, kterou mezi starými válečníky potloukajícími se po tavernách nacházíte. Dali jsme se do řeči u kapky medoviny a slovo dalo slovo, získal jsem jejich sympatie. Smluvili jsme se, že dalšího dne vyrazíme na společný "výlet" městem. Nevěděl jsem do čeho jdu, ani jsem neměl moc na výběr, jak se připravit. Rodiče mě poslali

v sedmi na školu bojových umění do Hradu černých rytířů. Zde jsem se naučil pouze základní šermířské postoje a hody vrhacími zbraněmi. Jenže v tom skutečném světě nemáte na všechno čas a pokud už se dostanete k vytažení zbraně, většinou je po boji. A tak mě jako malého učili od začátku stávat se neviditelným. Chodili jsme do chudinských čtvrtí a "hráli" si na žebráky, přičemž se nám tu a tam nějaké žebráky podařilo okrást. Začátky pro mě byly těžké, v případě neúspěchu jsem dostal namláceno holí a ještě jsem přišel o všechno, co jsem u sebe zrovna měl.

 

A tak léta plynula, z nás se stávala obávaná skupina lidmi nazývaná "Lupiči bez slitování". Byli jsme stále tři, ale už jsme neokrádali žebráky, ale ty bohaté. Nebyli jsme k zastavení a města v říši barbarů nám byla malá. Když se výjimečně akce nepovedla, nebáli jsme se vraždit a plenit. Nejlepší na tom všem bylo, že nikdo neznal naší totožnost. Ke zlodějskému povolání totiž patří velký kus herectví a to my jsme ovládali skvěle. V reálném životě jsme byli obchodník s kořením (já), obchodník s kůží (Šina) a Geplot byl učitel boje. Já jsem byl znám v podvědomí lidí jako střelec, protože jsem chodil na lupy s lehkou kuší a uměl jsem s ní skvělé kousky. Trénoval jsem po nocích, což zlepšovalo můj zrak a navíc mě nikdo neviděl. Šina uměl skvěle s širokým mečem a Geplot bojoval s dvěma šavlemi a prakticky uměl s jakoukoliv zbraní. Ptáte se proč jsme kradli, když jsme zároveň vydělávali? Byla to vášeň, výzva a hlavně jsme šetřili na náš sen. Chtěli jsme si založit vlastní cech, kde bychom si cvičili vlastní bojovníky, z kterých bychom si budovali vlastní armádu. Byli jsme skromní, pod stánkem jsem měl tajnou skrýš, ve které jsme přechovávali všechno zlato, které jsme nakradli. Pro představu, chléb stál tou dobou šest měďáků. Jeden zlatý je deset stříbrných a jeden stříbrný je deset měděných. A my měli něco přes tři sta tisíc zlatých, za což by se dalo koupit sousta zbraní, ale bylo to stále málo.

 

Po čase jsme se rozhodli jsme se najmout jednoho stavitele, aby nám začal budovat naší tvrz. Vybral jsme si ke svým plánům sněžnou pevnost na severu říše. Byla již dlouho opuštěná a nacházela se na velice strategickém místě. Z jedné strany krytá horami na velikém kopci, kam jen vylézt bere půlku sil. Nechali jsme zpevnit hradby pevnosti a opravit všechny domy uvnitř tak, aby splňovali funkce kasáren. Z jednoho většího lupu jsme si pořídili větší katapult, který by nás měl ochránit v případě napadení mangonely a obléhacími věžemi. Šina vše plánoval do nejmenších detailů tak, aby pevnost vydržela i několik let obléhána a nepadla. Časem jsme najali dělníky, kteří nám zhotovili i deseti kilometrový únikový tunel. Byli jsme časem tak bohatí, že jsme najali i vlastního kováře na výrobu zbraní. Jmenoval se Ceyn. Ten se pro náš nápad tak nadchnul, že se v pevnosti zabydlel a chtěl se k našemu podniku přidat. Byl to starší pán neschopný boje, ale i tak jsme souhlasili. Samozřejmě jsme se před ním nikdy nebavili o zdroji našich peněz a ani o dalších důležitých věcech. Byl rád, že se může podílet na výstavbě tak unikátního díla a že může přispět svým umem. Po roce prací jsme začali krajinou verbovat první žoldáky. Nejdříve jsme si vybírali mladší, protože byli levnější a časem jsme teprve vybrali starší, kteří nám pomáhali je učit. Měli jsme zajištěn už i stabilní příjem od lidí, kteří nám platili protože se nás báli (samozřejmě neměli ani páru komu platí, nechávali vždy zlaťáky na smluveném místě ve smluvenou dobu) a také jsme dostávali první úkoly legálně abych tak řekl. Bohatší lidé si naše žoldáky najímali na převoz cenných předmětů a peněz, na osobní ochranu a nebo třeba na odplatu nepohodlným sousedům.

 

Jak tak obchody vzkvétali, krajinou zmítali nepokoje, lidé začali mít strach. Některé skupiny nás začali napodobovat, a tak se stalo, že pán kraje, správce hradu Laradur si nás najal na ochranu celé říše. Měli jsme tou dobou něco přes tři sta vycvičených žoldáků a dalších osmdesát bylo ve výuce, takže jsme se tomu nebránili. Naše zlodějské choutky jsme si jezdili ukájet do zemí bažin, kde nevládl pořádek natož zákon. Dokonce se nám tak dařilo, že jsme skoupili ještě pár další pevností, které jsme také zrenovovali pro cvičení dalších a dalších vojáků. Kdybychom chtěli, nemuseli jsme do konce života nic dělat. Ale na to jsme byli příliš mladí a příliš plní energie. Jednoho dne za námi do naší pevnosti přijel cizinec z dalekého údolí elfů a poprosil nás, zda bychom mu nemohli pomoci. Jeho zemi prý trýzní duchové a všelijaké nestvůry z temného hvozdu nedaleko jeho panství. Řekli jsme mu kolik to bude stát a on souhlasil. Vypravili jsme komando deseti žoldáků s kterými se vydal jeden z našich nejzkušenějších a nejvěrnějších učitelů boje. Cesta tam trval na koni skoro třicet dní, takže jsme se tím nezabývali a pokračovali v růstu našeho věhlasu. Po třech měsících přišla zpráva, že se všichni naši vojáci ztratili a není po nich v celé zemi Králů ani památky. Od té doby jsme vypravili další dvě skupiny vojáků vždy se stejným výsledkem.

 

Stál jsem na po kraji hořícího lesa. Za mnou má armáda a deset katapultů nepřetržitě plněných hořlavým materiálem. Žár z lesa byl veliký, na sto lučištníků čekalo co se bude dít, padesát jezdců na koní třímalo kopí a dalších sedmdesát válečníků bylo připraveno k boji. Byli jsme po tolika neúspěších nuceni povolat půlku z celkové naší armády. I my sami jsme se museli zúčastnit těchto bojů, abychom si zachránili čest našeho mužstva. Po mnoha hodinách čekání jsme se vrátili k našemu hostiteli čekat až les dohoří. Za pár dní jsme se vrátili zpět a zjistili, že vyhořelo jen prvních pár desítek a za nimi jsou ledové krusty zmrzlých stromů, které zabránily dalšímu šíření ohně. Ledové stromy zmrzlé ke kořenům a metry sněhu. V létě dost prapodivné. Odvelel jsem armádu pryč a na místě nechal s posádkou Geplota se specialisty na obranu a se všemi válečným stroji, co jsme do té doby měli k dispozici. Zpráva o našich neúspěších se šířila krajem jako bolest, která začne na patě a než si to uvědomíte, máte jí v puse. Naše moc neslábla, ale lidé se nás přestávali bát. O to více kradli, o to více zabíjeli a množili se také útoky na naše vojáky. Sám jsem se vydal do říše nekromantů, do skrytého města, kde se nachází ta nejstarší knihovna všech dob. Najít toto město mohou pouze ti, kteří vědí, kde je. Měl jsem to štěstí, že při jedné v loupačce jsem jednomu mapokresliči ukradl mapu dnešního světa tak podrobnou, že jsem na ní mohl hledat i kde roste jaké obilí. v knihovně jsem strávil několik dní, než jsem zjistil, co jsem potřeboval. Ve velice zaprášené knize se psalo o démonech a nestvůrách, o kterých většina našeho lidstva ani neslyšela. V jedné legendě byl zmíněn i temný hvozd. Kdysi nějaký člověk letící na divokém orlu, což muselo být minimálně před pěti sty léty, kdy orlové schopní unést člověka vymřeli, viděl národ lesních skřítků, kteří stavějí zvláštní stavby v lese. Když se je pokusil pozorovat je z blízka, všiml se, že ho cosi pronásleduje. Začaroval na sebe neviditelnost a raději se klidil zpět k domovu. No to mi přišlo trošku přitažené za vlasy, na žádný čáry máry fuk moc nevěřím, ale po dočtení legendy jsem se dozvěděl asi toto. Uprostřed lesa je prý skála, v které sídlí modrý drak střežící toto území. Modrý drak má ledový dech a je schopný zmrazit veliká území během krátké doby. Legenda praví, že doba ledová v zemi králů byla jen obrana draka před útoky na jeho hvozd. Od pradávna je drak svázán s těmito skřítky, kteří mu zabezpečují potravu již několik tisíciletí. Občas však drak potřebuje i maso lidské, a tak skřítkům nezbývá než chodit vraždit do okolních panství. Temný hvozd byl něco jako naše sněžná pevnost střežená drakem.

 

Jako je dobro a zlo i draci jsou dva. Modrý a červený. Červený drak prý sídlí na zapomenutém ostrově Osiris kdesi v pouštním království. O tomto drakovi jsem se mnoho nedozvěděl, protože, to že existuje nezaznamenal do bájí a legend téměř nikdo. Ani neví, zda by mi tento drak byl nějak nápomocen. Je však na světě člověk, o kterém se pějí krajem písně, že zabil draka. Vydal jsem se na dlouhou cestu do panství dračího skonu, kde jsem hledal mužem jménem Eloj. Našel jsem staříka ležet v síťovce na verandě stařičkého srubu uprostřed ničeho. Dlouhé hodiny jsme si vyprávěli naše dobrodružství, já jsem vynechal ty, kde jsem znásilňoval ženy, kradl a bezdůvodně zabíjel lidi. Nicméně jsem dospěl k závěru, že tenhle člověk ví o dracích úplný kuloví, kdysi zabil jeskynního Gargoyla, což je vzácnost a téměř nikomu se to nemůže povést. Gargoyli jsou šedivé létající bytosti, které se pohybují hlavně ve tmě, ve které nejsou vidět, spí v útrobách jeskynní hlavou vzhůru a příliš se neukazují. Když útočí tak takovým zelným paprskem z očí oslepují a k tomu šlehají jed. Eloj měl to štěstí, že se při průzkumech dostal podpovrchovou vodou, kde zrovna jeden Gargoyl spal, neváhal a uťal mu hlavu.. Gargoyl se okamžitě změnil v prach, ale Eloj si podle množství pokladů, které našel myslel, že objevil dračí sluji. Tohle vše mi došlo po poradě se Šinem, s kterým jsem se sešel na půli cesty do údolí elfů. Šina z nás byl největší čtenář bájí a pověstí a těchhle příšer a nestvůr z nás znal nejvíce.

 

 

Jedinou naší nadějí jak si zachovat naší čest, bylo najít červeného draka. Všichni tři jsme se bez dalších vojáků vypravili hledat ostrov Osiris. Dlouhé měsíce jsme pátrali, dokonce menší katamarán si pořídili, ale jediné, co jsme nalezli byli vždy nějaké útesy. Ptali jsme se i místních, všemožně zkoumali naší ukradenou mapu a nic. Lidé, kteří kdy slyšeli o červeném draku nám akorát říkali, že draka nenajdeš, pokud si on nepřeje najít tebe. S touhle myšlenkou jsme se vrátili k lesu, kde nás přivítali již roztávající se zmrzlé smrky. Po čtvrt roce rozmrzávají, z toho jsme usoudili, že draka nebudeme provokovat osobně. Nechali jsme pár vojáků v údolí elfů s pokyny, že v době, kdy smrky rozmrznou mají les opět zasypat ohněm, aby měli místní klid. Alespoň na nějaký čas se nám podařilo odvést pozornost od našeho neúspěchu a my se mohli spíše soustředit na zklidnění situace ve světě. Rozdělili jsme naše úsilí, kluci se věnovali pořádku ve světě a já se měl postarat o naší reputaci v temném hvozdě.Rozhodl jsem se vzít to pěkně od podlahy. Potom, co jsem se dozvěděl, že strategie podpalovat les působí na ochranu obyvatel dobře, jsem se chtěl bavit problému úplně. Celý rok jsem strávil objížděním starých knihoven a sesbíráváním materiálů o obou dracích. O červeném drakovi jsem se dozvěděl, že někde v zemi nekromantů v zapomenutých obřadních svatyních je svitek, který je po správném přečtení schopen draka přivolat a ovládat. Vydal jsem tedy po roce, když už jsem si myslel, že více vědomostí o draku nemůžu nasbírat na toto místo. Mí druzi mi mezi tím podali zprávy, že situaci uklidnili a že patříme mezi nejvlivnější lidi světa.

 

Za starou suchou vrbou, našel jsem kámen tak starý jako tenhle svět sám. Po jeho prozkoumání jsem našel tajnou chodbu. která se pod ním táhla směrem do skal. Nejspíš jsem objevil únikovou chodbu z nějaké jeskyně. Zapálil jsem si louči a vydal se chodbou s kuší v ruce. Pochodeň jsem zapíchl do stojánku na torně, který mi kdysi vyrobil náš kovář. Po sto sáhách, jak jsem očekával se chodba rozdvojila, zhasnul jsem louči a celou hodinu naslouchal. Vpravo hodují skřeti a chodba vlevo nejspíš vede ven. Vzduch v ní byl svěží. Volím skřety. Potichu jsem našlapoval směrem ke skřetí hostině, podle všeho jich mohlo být tak šest. Nejsem bojovník. ale potřeboval jsem to tu prozkoumat. Slyšel jsem najednou za sebou kroky a blížilo se ke mně světlo, musel jsem přidat. Na rozcestí jsem neměl moc čas váhat a dal jsem se směrem od zvuků na druhou stranu. Došel jsem až k žalářím, smůla, zrovna sem to šli asi zkontrolovat. Zpoza rohu vyšli dva skřeti s potravou pro vězně, než se stihli vzpamatovat, už v sobě měli dvě do jedu namočené šipky. Ale tác spadl na zem a dost hlasitě bouchl, což slyšel strážný hlídající vězně, který byl za rohem a rychle tasil šavli. Jak jsem říkal na začátku našeho příběhu, většina bitev končí ještě před tasením zbraní, vrhl jsem mu nůž přímo do krku. Mé štěstí nemuselo trvat věčně, ani jsem nezkontroloval, koho vlastně vězní a rychle jsem upaloval pryč. Bůhví, kdo všechno mohl náš boj slyšet. Cestou jsem prošpikoval ještě jednoho ožralého skřeta, který zjevně zabloudil a vytratil jsem se stejnou cestou, kterou jsem přišel.

 

Po asi třech hodinách byla jeskyně naše, s celým plukem jsme jí za chvíli přes noc ovládli beze ztrát. Po té co jsem odjel pro posily, skřeti sice posílili stráže, ale i tak to byla stále banda opilých budiž k ničemu. V žaláři byli nějací další skřeti, kteří se zjevně protivili jejich řádu. Důkladně jsme jeskyni prohledali, ale nic kromě pár tuctových místností a podzemní krypty jsme nenašli. Nařídil jsem to udělat znovu a sám jsem začal bedlivě prohledávat tu kryptu. Skřeti jak známo své mrtvé dávají psům nebo vlkům, podle stupně civilizovanosti, takže proč krypta? Na jednom náhrobku jsem nalezl znak, který jsem viděl v nějakých knihách o dracích. Vytáhl jsem truhličku, v které jsem uchovával všechny pergameny se starými pověstmi a hledal daný symbol. Nakonec jsem ho nalezl, byl to zámek, který se otevřel pouze na denním

světle, koho by to bývalo napadlo. Nechal jsem vynést hrobku, která byla celá z jednoho kusu kamene ven. Žoldáci jí posunuly asi o setinu sáhu. Museli jsme vymyslet něco jako staří Egypťané a po kůlech jsme hrobku dostali asi za tři hodiny práce ven. Zde se nám hrobka otevřela a v ní v prosklené dóze levitoval nádherný svitek.

 

Po tom, co jsme svitek, přečetli se dlouho nic nedělo. Byli na něm starodávné nápisy, které přivolávali draka, ale byli nějaké zamotané, jakoby nesmyslně poskládané. Čekali jsme v tábořišti barbarů celé tři dny a nic. Vydali jsme se tedy se všemi volnými našimi vojáky a svitkem k temnému hvozdu. Nechali jsme rozmrznout hraniční stromy a čekali co bude. Po pár hodinách vyběhlo z lesa mnoho skřítků, neměli čím zásobovat draka, a tak se museli pokusit o vše. Na to jsme byli připravení a než se stihli vzpamatovat bylo jich padesát po smrti salvou našich šípů a balist. Uslyšeli jsme strašný skřek, jako by do obrovské trubky zatroubil ten největší Ant na světě. Ze skály v dáli vylétl nádherný několikaset sáhový drak, udělal kolečko nad lesem a chrlil mráz všude kolem, jenže jakoby nemohl opustit les. Kroužil pouze nad ním a dál se neodvážil. Zkusil jsem přečíst svitek, bezvýsledně. Přispěchal za mnou Šina a ukázal mi jednoho skřítka, který se schovával, tak za třetím až čtvrtým stromem a v ruce měl také svitek, ale modrý. Takže přeci jen jsou dva svitky. Zkoušel jsem přečíst ten svůj pozadu, na přeskáčku a nic. Pak jako bych si všiml, že se dá svitek přeložit, to jsem udělal a kupovidu slova zezadu i zepředu takto přeložená dávali smysl. Po chvíli zadul ohromný vítr a zamnou se jako z nebe snesl ohromný kolos. Naši vojáci skoro umřeli strachy, ale poslušně stáli a čekali na smrt. Drak přistál za mnou a lidskou řečí se mě zeptal, jaké jsou mé instrukce. Všichni zírali a někteří si i hlasitě oddechli, včetně mě.

Zeptal jsem se ho:"Nejprve by mě zajímalo, proč Modrý drak nemůže mimo les."

Téměř hromovým hlasem, který by odfoukla spousta hubených lidí odpověděl:"My draci máme v životě jedno poselství, chránit muže, který má náš svitek. Pokud si najdeme blízko člověka, kterého máme chránit, najdeme sluji, která je nám dostatečně velká, tak jí neopouštíme, jen v případě, že je náš chráněnec ohrožen na životě nebo zabit. Tak nám bylo předurčeno v dávných dobách. Můj svitek teď po staletí nikdo neměl a já jsem se mohl skrývat, po tom ,co jsi již správně přečetl můj svitek jsem se ti mohl zjevit. Porto se nyní ptám, jak tě mám chránit?"

Dlouho jsem přemýšlel co odpovím, pak mě napadlo: "A proč modrý drak, potřebuje k jídlu lidi?"

"My draci lidi nejíme, to ti malí skřítkové potřebují lidi, aby z nich dělali skřítky."

 

To byl poslední dílek do mojí skládanky. Skřítkové se nemohli množit, ale potřebovali lidská těla, která by využívala k životu. Zatímco jsme si povídali, ani jsme si nevšimli, že skřítek se svitkem běžel k nám a za ním hned modrý drak. Podle pravidla jsme toho mnoho nestihli, tasili jsme, ale většina z mojí armády zamrzla včetně mě. Můj drak mě osprchoval ohněm a já jsem se stihl zachránit společně s mými kamarády, kteří stáli vedle mě. Zbylo nás pouhopouhých patnáct. Draci se do sebe pustili, ale jak bylo vidno, jejich boj by skončil i po třiceti letech boje remízou, možná i proto, že proti sobě nějak zvlášť bojovat nechtěli. Na nás přeživší se vrhli zbylí skřítkové, moc jich také nebylo, nějakých třicet. Pár jsme jich sundali ještě cestou k nám. Boj byl dost brutální, nikdy jsem neviděl tolik krve. V tom jsem si všiml, že na Šinu si uslintl modrý drak a doslova ho rozsekal tou smrští ledu, rychle jsem k němu běžel, ale bylo pozdě. Boj pokračoval proti pravidlům, která jsem vždy zmiňoval, všichni měli taseno a řezali se hlava nehlava. Nejlépe si vedl Geplot a i díky němu jsme za nějakých deset minut dobili poslední skřítky. Zbyly jsme tři, já, Geplot a Ardun, jeden z našich nejzkušenějších válečníků. Museli jsme jít najít skřítka se svitkem. Běželi jsme temným hvozdem, co nám síly a nohy stačily. Doběhli jsme až ke sluji, ale nikoho jsme nezahlédli. Pak jsem se podíval na souboj draků a v tom mi to došlo, aby draci mohli bojovat, musel sedět skřítek přímo na něm a po chvilce hledání očima jsem ho našel přivázaného mezi ušima draka, celého pokrytého sněhem tak, aby mu oheň neubližoval, semtam modrý drak vyplivl kousky ledu, podletěl je a tím svého chráněnce chladil proti ohni, byla to krásná souhra a to i vysvětlovalo proč zemřel Šina. Běželi jsme zpět na bitevní pláň a snažili se všemožně střílet šípy na skřítka, ale to jsme asi neměli dělat. Modrý drak se k nám rozletěl a chystal se nás zmrazit, červený drak však zaregistroval jeho pohyb a rychlým volným pádem se dostal až nad nás a začal na nás chrlit plameny, čímž si myslel, že nás ochrání. Poslední, co jsem viděl bylo, jak skřítek v poslední chvíli modrého draka strhnul a nechal nás i můj svitek usmažit v pekle.

 

Po té co jsem odešel z těla jsem se vznášel nad krajinou v roli červeného draka, nebyl jsem jím, jen jsem si to přál, zatím co on ležel mrtev vedle mě potrestán za svůj osudový omyl. Já letěl krajinou, viděl jsem lesního skřítka na modrém draku letícího někam směr Osiris. Viděl jsem lidi, jak vylézají ze svých úkrytů a radující se, že nebezpečí je pryč. Jediné co vím je, že za tuhle práci nikdy nedostanu zaplaceno tolik, abych by mi to stálo za to. Nedostanu zaplaceni nikdy.