Jdi na obsah Jdi na menu
 


30. pajarillo

1. 10. 2010

 

Smrt z nebes
 
Čekal jsem. Čekal jsem v nicotě na hranici mezi bytím a nebytím, čekal jsem v temnotě pekelné, čekal jsem na okamžik, který nepřišel už celé věky. A ten okamžik nastal právě teď. Pocítil jsem povědomý sirný zápach a mírné otřesy země pod mýma nohama. Protáhl jsem si krk, roztáhl křídla a párkrát jimi naprázdno máchl, abych zjistil, jestli jsem to ještě nezapomněl. Před mýma očima se na zemi začal rozzařovat modře světélkující pentagram. Máchl jsem křídly a přenesl se do jeho středu. Byl jsem trochu nervózní, už dlouho jsem tím neprošel. Z ničeho nic se okolo mě zhmotnilo několik smradlavých bestií, které se měly stát na celý příští věk mými nejbližšími spojenci. Olízl jsem si rty, až teď jsem si uvědomil, že jsem celou věčnost nic nejedl. Otevřel jsem tlamu a vypustil jasně zelený plamen ze svého hrdla, až se skuruti strachy přikrčili. Byli jsme připraveni.
 
Náhodný pozorovatel by to asi popsal jako blesk z čistého nebe, který sežehl trávu v okruhu několika kroků od místa jeho dopadu. Po usazení zvířeného prachu by pak spatřil výjev, na který by nadosmrti nezapomněl. Viděl by draka, stojícího na zadních končetinách, tyčícího se do své plné výšky, obklopeného několika ubohými, chutně vonícími poskoky. Patrně by nevěřil vlastním očím, starší obyvatelé tohoto světa však věděli, že příchod nového vládce nebes nepřinese jejich svobodné zemi nic než zármutek a utrpení.
 
Zavřel jsem oči a zhluboka nasál svěží horský vzduch a vychutnával si pach této země. Po tak dlouhé době v temnotě a hnilobném zápachu to pro mé plíce byla více než krutá zkouška. Pomalu jsem otevřel oči a pohlédl na malou vesničku do údolí a pak shlédl dolů k zemi, kde se krčila banda skurutů a čekala na můj rozkaz. Pohrdavě jsem si odfrkl, máchl křídly, vznesl se do výšky několika stop a zamířil směrem k vesnici a jejím nic netušícím obyvatelům. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se dole míhají malé postavičky, plníc si své povinnosti a netuší co se na ně řítí. Uchechtl jsem se, až mi mezi zuby pronikl drobný plamínek, zařval jsem jak nejsilněji dovedl a prudce se snesl dolů na překvapené obyvatele. Svačina čekala.
 
Ležel jsem nedaleko kouřících trosek spálené vesnice, vychutnával si pocit sytosti a sledoval, jak se mrchožrouti krčí v křoví a čekají, až jim přenechám zbytky. Ještě chvíli jsem se převaloval a protahoval křídla, než jsem se postavil na nohy, prudce trhnul křídly a ve výšce jen několika stop se nesl směrem k jedinému doposud stojícímu domu. Cestou jsem viděl, jak mí vojáci popíjejí, dorážejí a mučí ještě žijící a sténající vesničany, které jsem jim velkoryse přenechal pro jejich hrátky. Musel jsem pozastavit nad jejich nápady a vynalézavostí, i přestože jejich primitivními mozky nikdy nedosáhnou větší velikosti než hobití koule. Mírně jsem natočil křídla směrem k zemi, dosedl na udusanou plochu bývalého náměstí a vychutnával si příjemné teplo, sálající ze spálené země. Stál jsem před poslední stojící budovou, kterou jsem ušetřil zkázy a udělal z ní hlavní velitelství mých postradatelných jednotek. Stál jsem před ní, prohlížel si ji, natočil hlavu na stranu a přemýšlel. Malé dveře, několik oken. Jak se mám sakra dostat dovnitř? Po chvíli mě začala ta hloupá otázka unavovat, máchl jsem ocasem a udělal si vlastní vchod. Strčil jsem hlavu dovnitř bývalou zdí, pohlédl na mapu rozloženou na stole uprostřed místnosti, jazykem obmotal jednoho ze skurutů, vložil si jej opatrně do úst, pomalu přežvykoval a zvažoval naše možnosti. Ano, dvě skupiny vojáků, dva útoky, vypadalo to jasně. Teď ale sdělit můj rozkaz těm mého jazyka neznalým tupcům. Svolal jsem všechny vojáky před budovu jediným slabším zavrčením a rozdělil je do dvou skupin. Doufám, že už ty bastardy nikdy neuvidím. Pokud totiž všechno půjde dobře, tyhle dva oddíly už se tento věk nepotkají. Vybral jsem nejvyššího z poskoků a určil ho velitelem druhé skupiny. Jen jsem doufal, že u jejich rasy platí to samé jako u draků – čím větší tělo, tím větší mozek. Když jsem zařídil všechny ty nudné záležitosti, vznesl jsem se a letěl si užívat teplých letních větrných proudů.
 
O několik dní později, zrovna když jsem ležel na okraji poklidně bublající sopky, ke mně došla znepokojivá zpráva. Byli jsme napadeni. O to horší bylo, že naše země byla plně bráněná a chráněná magickými štíty, ale i přesto jsme ji ztratili. Více než znepokojující. Bez rozmýšlení jsem spolkl posla špatných zpráv a začal jsem přemýšlet o následujícím postupu. Slétl jsem do města a vyslal posly k našim mágům, okolním skurutím kmenům a aliančnímu sněmu. Na tohle asi nebudeme stačit sami.
Vyletěl jsem nad naši pevnost a kochal se pohledem na největší armádu tohoto věku, která se shromáždila na mé zavolání a pod mým velením. Jediné, co mě trochu znepokojovalo, byl stav vojáků. Byli tlustí, neohrabaní, někteří už dokonce zapomněli, jak se vůbec zachází s kyjem. Ale co jsem měl čekat, vždyť proteklo již mnoho krve mým hrdlem od doby, kdy jsem ukončil válečné výboje a začal si užívat radost, které mi nabízely země shromážděné pod mou zástavou.
Právě jsem chytil stoupavý vítr, když jsem spatřil nepatrnou černou linku na obzoru. Zhluboka jsem nasál vzduch vanoucí z toho směru. Něco tu nesedělo. Něco tu bylo špatně. Na obloze se zablýsklo, slunce zakryly černá mračna a rozpoutalo se hotové peklo. Blesky šlehaly z nebe na celou zemi, kam dopadly, tam nechaly jen spálené zbytky mých vojáků. Viděl jsem odporné magické démony, kteří trhali mé vojsko na kousky, hradby se hroutily k zemi, město hořelo v plamenech. Chtěl jsem armádu ihned seskupit a připravit se na přicházející vojenský úder, který měl přijít každou chvílí, neboť se černá linie z obzoru stále přibližovala k naší pozici. Chtěl jsem něco udělat, chtěl jsem reagovat, povzbudit vojáky, ale měl jsem dostatek starostí s manévrováním mezi blesky a musel jsem tomu věnovat veškerou svou pozornost. Vyletěl jsem z oka bouře a sledoval přicházející armádu. Lidi, ty odporné, smradlavé a tupé stvůry. Ani žrát se to nedá, a být poražen zrovna jimi? NIKDY! Máchl jsem křídly, prudce se snesl nad vzornou formaci nepřátel a rozséval do jejich řad smrt jak svým ohněm, tak svými drápy, trhal jsem je na kusy, spaloval je po tuctech. Tak úžasnou zábavu jsem již dlouho nezažil. Pozdě jsem zjistil, že je jich až příliš mnoho. Vzlétl jsem nad bojiště a zjistil, že prohrávám. Ne. Že jsem poražen. Nabral jsem vítr a co nejrychleji zamířil k hranicím našeho nejbližšího území. Hloupost. Jak jsem věnoval veškerou svou energii a pozornost do co nejrychlejšího letu, nevšiml jsem si co se okolo mě děje. Před očima se mi zablesklo a pocítil jsem ochromující bolest v pravém křídle. Byl jsem natolik hloupý a prostoduchý, že jsem zapomněl na zuřící bouři. Začal jsem nekontrolovatelně padat. Náraz na zem byl tvrdý. Zatmělo se mi před očima a ztratil jsem vědomí.
 
Čekal jsem. Čekal jsem v nicotě na hranici mezi bytím a nebytím, čekal jsem v temnotě pekelné, čekal jsem na okamžik, který musel přijít do sedmi dnů. Věděl jsem, že pokud nepřijde do té doby, nepřijde už nikdy. Čekal jsem a věděl jsem, že to, co se stane nebo nestane, nemůžu nijak ovlivnit. Čekal jsem…