DE-povídky

 

,hlásala odvážně titulní strana ilegálně vydávaných Lesetrijských listů. Čtenář četl klidně a nejevil žádné známky znepokojení. Tak jako ostatním, i jemu bylo jasné, že by se žádný králův muž neopovážil vstoupit na tak vratkou půdu, natož aby se zde pokoušel prosadit nějakou ze svých zvláštních pravomocí. Tato hospoda měla zkrátka své vlastní pravidla a po těch, kdo je nějakým způsobem porušili, se vždy rychle slehla zem.

Ten, který seděl nad novinami, musel být původem elf. To se dalo snadno odtušit z jeho vysoké štíhlé postavy, cizokrajného pláště s ozdobnými přezkami a z podivně sladké vůně, jež se mu linula z dýmky. Kromě hospodského zde cizince nikdo neznal a momentálně se o něj nikdo ani nezajímal - všichni měli plné hlavy draka, který se podle všeho uhnízdil ve starém dole za městem. Zpočátku tomu nikdo nevěřil a lidé to chápali jako pouhý žert, ale když po pár dnech zmizela farmáři Dohnalovi kráva a vzplanulo několik doškových střech, začali obyvatelé Lesetrie pochybovat. Po týdnu se dokonce objevil troufalý vzkaz adresovaný samotnému králi, skrze který drak požadoval truhlici zlata jako daň z míru, navíc si poručil, aby mu král jednou týdně nechal přivést některou z Lesetrijských dívek pro rozptýlení a na závěr jednu krávu k zakousnutí. Výměnou se prý drak zaváže, že nechá království na pokoji. Král na jeho podmínky přistoupil, drak se uklidnil a už týden se nic mimořádného nepřihodilo. Většina místních ale s královým přístupem nesouhlasila a uspořádala veřejnou sbírku. Získané peníze pak měli přijít do kapsy hrdiny, kterému by se podařilo netvora zabít a přinést důkaz o jeho smrti.

Brzy se začali sjíždět jak tuzemští, tak i zahraniční dobrodruzi, každý vybavený speciálním náčiním a magickými zbraněmi a přestože se v těchto ani sousedních krajích žádný drak neukázal už tisíce let, zjevil se tu najednou až překvapivý počet zkušených učenců a drakobijců, kteří se předháněli ve vědomostech a dohadovali se, jak vůbec vlastně takový drak vypadá a jakým způsobem se dá nejlépe zabít. Do jeskyně se zatím vydalo jen několik hrdinů, žádný se však nevrátil - jeden zahradník, mlynářův syn a nakonec starý bezdomovec Remcal, který měl podle veřejného mínění zatím největší pravděpodobnost, že přežije. A to hlavně proto, že si nikdo nedovedl představit stvoření, které by dokázalo spořádat starého Smraďocha Remcala a nezemřelo do hodiny na žaludeční potíže.

Elf se probral ze zamyšlení, vyfoukl obláček sladkého dýmu a udělal si jakousi poznámku do pergamenu ležícího na stole. Pak slámkou natáhl malé množství tekutiny z cínového kalíšku, převálel jí v ústech a vyplivl na zem pod stůl. Vtom se dveře od krčmy otevřely, plameny svíček se zachvěly a dovnitř jen na malý okamžik vniklo několik líných paprsků pozdního večerního světla, které se marně snažily probít hustým dýmem uvnitř. Hned za nimi následoval opět stín a z něho se ve dveřích zhmotnila postava. Nově příchozí jen lehce kývnul ostatním na pozdrav, ti mu gesto ledabyle opětovali a vrátili se ke své debatě o drakovi. Rozhlédl se po místnosti, sundal si z hlavy kapuci a odkryl tak svoji plešatou, tmavě zeleným inkoustem tetovanou hlavu. Objednal si pintu ječného piva, vydal se přes místnost ke svému elfskému příteli, cestou vyndal cár papíru a plácl jím doprostřed stolu.

„Můžeš mi to prosím vysvětlit, Fájo?! Vidím, že nejsi překvapený, tedy jsi ten cár papíru už viděl. Byl vyvěšený na náměstí. Já bych jen rád věděl, co na něm dělá tvoje jméno a podpis. Ty ses asi zbláznil, ne? Jak tě jen mohlo napadnout nechat se najmout jako lovec draků? Já ti hned řeknu, co si o tom myslím – přeskočilo ti! Přeskočilo ti z toho každodenního zevlování a kouření tohohle hnusu! Sakra, vyndej to svinstvo z pusy a začni zpívat.“

 

„Uklidni se, Russelle. Sedni si a já ti to hned vysvětlím. Nakonec tím nápadem budeš ještě nadšenej.“ odvětil pomalu elf. Nedával na sobě znát žádné známky rozrušení. Jen jedenkrát si ještě potáhnul a dýmku položil opět na stůl.

„Takže, je pravda, že jsem byl dnes ráno u krále a že jsem se dobrovolně přihlásil. Ale prvně mě nech, abych se na něco zeptal já tebe. A mimochodem, neříkej mi Fájo. Odedneška jen Farline Drakobijče.“

Elf se smíchy začal dusit, probralo jej až, když jeho vyprovokovaný společník praštil pěstí do stolu.

„Nech si toho, tohle není žádná prdel, ale vážná věc. A mohl bys mi to už, prosím tě, vysvětlit?“

„Jak jsem říkal, první se zeptám na jednu věc já tebe. Tobě na celé té aféře kolem draka nepřijde nic divného? Věříš, že je tu opravdu drak, schovaný ve sluji za městem, a že nás všechny sežere a spálí, pokud nevyhovíme jeho šíleným požadavkům?“

„Tak ty si myslíš, že tu žádný drak není? Jak jsi na takovou volovinu kápnul, proboha! Pro tvoji informaci, pokud se ti to vykouřilo z hlavy, je tu drak, sedí přímo za městem, klidně si pálí naše střechy a žere krávy a král s tím nic nedělá. Co všechny ty důkazy? No jistě, klidně se mi vysmívej, ale vysvětli mi, co si teda o tom myslíš ty sám, ty ušatá palice.“

„Stejně jako dnes, i včera jsem tu seděl a přemýšlel o celé té záležitosti. A zdá se mi, že jsem jediný v tomhle zavšiveném městě, kdo o tom pouze nemluví, ale dokonce přemýšlí. Viděl jsi někdy draka, Russelle? Viděl jsi snad někdy tu velikou bájnou obludu plivající oheň? Viděl jí vůbec někdo? Leda tak na obrázku, to si myslím.“

„Starej Dědek Konopnej ho prý viděl ten den, co se tu objevil. Viděl ho, jak letí nahoře po obloze. A vsadím se, že ho vidělo i těch pár, co se za ním vydalo do tunelu. Možná to bylo vůbec to poslední, co ve svým bídným životě viděli.“

„Tak aby bylo jasno, Dědek Konopnej pro mě rozhodně neznamená důvěryhodný zdroj. Vždyť ten má v hlavě už jen kouř a přes ten vidí samý divný věci. Přemýšlel jsem o tom celém a myslím si, že tu žádný drak není a že na tom nějaká parta chytráků chce shrábnout veliký prachy. Proč si myslíš, že tenhle ,drak‘ chce truhlu plnou zlata? Mysli trochu. K čemu by zvířeti byla truhla zlata, leda by si spořilo na šťastný důchod? Jak myslíš, že by taková bestie, podle všeho s drápy jako hráběmi, mohla napsat králi dopis?“

Russell byl zaskočený. Jak je možné, že o tom zatím nikdo předtím takhle neuvažoval. Něco na tom dávalo smysl, jenže kdo potom zabil lidi, kteří se vydali do jeskyně?

Farlin si začal cpát novou dýmku a samolibě se usmíval. Jak je možné, že mu to nedošlo hned od začátku, když slyšel tu báchorku o drakovi poprvé. Už měl vymyšlený plán. Zítra zajde do starého dolu, vyzbrojí se, zabije toho, kdo za tím vším stojí a shrábne odměnu téměř bez práce. Pár banditů by nemělo dělat příliš velký problém. Rozhodně to bude lehčí práce než zabít draka.

Russell při zmínce o penězích zbystřel. Je pravda, že měl dost dluhů, které bude potřeba rychle zaplatit. Jako správný žoldák se rozhodl, že udělá, cokoliv se po něm bude chtít.

Russell se otočil na podpatku a svižným krokem vyrazil z krčmy, a jeho plášť ho následoval jako temný stín. Farlin ještě notnou chvilku spokojeně pokuřoval a dělal si poznámky na pergamen. Je potřeba všechno do detailu promyslet, důkladně se připravit, nic se nesmí ponechat náhodě. Profesionální práce.

*          *          *

Posledních pár schůdků ladně seskočil a dopadl na štěrkem sypanou cestu, až mu od bot odlétla smršť drobných kamínků. Most byl zřícený, jeho okraje ohořelé. Každý, kdo se chtěl na vlastní kůži přesvědčovat o přítomnosti draka, nejspíš pohled na spálené trámy bral jako zřejmý důkaz a uháněl domů jako o život. Farlin se v duchu zasmál a přeložil přes propast o kus dál se válející prkno, které tu jistě bylo připravené pro tento účel. Rychle přes něj přeběhl, vyndal jej a přehodil zpět na původní stranu. Nechtěl, aby mu některý z těch zloduchů utekl. On sám by byl v případě nouze schopný propast přeskočit, obyčejný člověk však nikoliv. Pokračoval po cestě, protáhl se do soutěsky mezi dvěma skalami a pro jistotu si připravil luk. Zpomalil chůzi, zbystřil smysly. Vítr vehnaný do tak úzkého prostoru vydával kvílivé zvuky a přinášel k elfovi teplý a nasládlý pach tlejícího masa. Pach smrti.

Na konci skalní průrvy se otevíral poměrně velký prostor ohraničený ze všech stran pevným kamenem. Pěšina vedla ke schodům a ty pak mizely v temnotě tunelu.

Laciné efekty, pomyslel si, když spatřil šedý dým vycházející z ústí jeskyně. Dali si s tím drakem opravdu práci. Nejspíš v hale rozdělali oheň, pečou si na něm skopové a čekají, až jim král pošle nějakou slečinku na pobavení. Bastardi.

Vyklenutý tlumok s dračí hlavou nechal ležet u vchodu, aby mu později nepřekážel v práci. S sebou si vzal jen to nejnutnější – meč, dýku, fluorescenční kámen, který mu měl sloužit jako slabé světlo, luk a tři šípy, které zabalil do pouzdra a připjal popruhem zezadu na svoji vyztuženou koženou vestu. Nakonec už jen dotáhl všechny přezky, až celá zbroj zaskřípala a napevno se obepjala kolem jeho těla. Na zkoušku si udělal na místě pár akrobatických triků, aby se přesvědčil, že jej nebude nic omezovat v pohybu. Vždycky upřednostňoval lehké kožené zbroje před drátěnými košilemi nebo těžkými krunýři. Dokud se mohl volně a tiše pohybovat, cítil se sebejistě.

Nakonec vytáhl malou lahvičku z kapsy tlumoku, odzátkoval ji a na jeden doušek vypil. Málokterý profesionální zabiják se tehdy obešel bez používání drog a lektvarů. Jistě, všechny tyto prostředky byly vysoce toxické a nejednomu uživateli jejich vlivem selhala játra, ale na druhou stranu pokud se užívaly zřídka a opatrně, dávaly tomu, kdo je požil, velikou převahu nad soupeřem. Během okamžiku cítil, jak se mu zesílil tep, smysly zbystřily a rekce zrychlily. Droga navíc působila jako skvělý tlumič bolesti, což mohlo v kritických situacích zabránit ztrátě vědomí.

Zaposlouchal se, ale ani díky účinkům drogy se mu nepodařilo zaslechnout žádné lidské hlasy. Pořád tu byla šance, že bandité spí a nebudou ho očekávat. Povzbuzen touto myšlenkou se vnořil do temnoty jeskyně.

Příšerný puch jej téměř omráčil a jemu začalo být nevolno. Nenapadlo ho, že díky lektvaru bude vnímat všechny pachy tolik intenzivněji. Chodba byla čím dál více temnější, vytáhl tedy zeleně světélkující kámen, v jehož světle si mohl všimnout temného dýmu, který se po stropě plazil až k východu. Pokud se ho bude držet, musí dojít až k jeho zdroji. A tam pravděpodobně potká své oběti.

Zahlédl před sebou v tunelu světlo, už se jistě musel blížit k ohništi. Schoval tedy kámen, aby na něj jeho světlo neupozornilo. Najednou se před ním rozprostřela obrovská kruhová hala bez stropu - ten se musel už před lety zřítit. Uprostřed místnosti ležela na podstavci veliká truhlice, hned vedle potrhaná těla dvou krav a na podlaze byly rudé louže krve. Po lidech ani památky, jak živých, tak mrtvých. Na protější straně hořelo obrovské ohniště a nad ním se otáčelo celé do zlatova propečené telátko. Příšerný puch náhle vystřídala skvělá vůně pečeného masa. Konečně našel jasný důkaz toho, že tu žijí lidé. Ulevilo se mu, že se jeho domněnka potvrdila.

Po banditech tu ale nikde nebylo ani stopy a východ odtud vedl pouze jeden – ten, kterým on sám přišel. Podivné, přece nemohl po cestě bandity minout.

Pomalu prošel celou místnost, až se zastavil na druhém konci a prozkoumal mrtvoly rohatých zvířat, které někdo velice ledabyle naporcoval, výstižnější by bylo možná říci „roztrhal na kusy“. Bylo to podezřelé. Nechápal, proč by člověk zabíjel krávy takovýmto způsobem a jen tak je nechal ležet, aby se kazily.

Začal si prsty masírovat bolavé spánky a přemýšlel, co to má všechno znamenat. Cítil se zmatený a nevěděl, co má dělat dál. Možná se prostě vrátí, vezme atrapu hlavy, řekne lidem, že draka zabil a přitom nenašel v jeskyni žádné přeživší, vezme si své peníze a společně s Russellem utečou.

Tichý hlas se najednou ozval přímo uvnitř jeho mysli, jako by ani nepřišel z okolí, ale prostě se sám od sebe zhmotnil v jeho hlavě.

            „Přece abych zabil ty bandity. Rozhodně ne proto, abych tu seděl a povídal si sám se sebou.“

Vzduch v místnosti začal zářit a šumět a zdálo se, jakoby zhoustl. Všechno mělo blankytně modrou barvu, modrou jako nebe. Farlin se vznášel, už pod sebou necítil pevnou zem, veškerá tíha z něj opadla, celým tělem mu procházely vlny vibrací.

Otázky zazněla odněkud zdálky, jakoby to ani nebyl on, kdo je vyslovil. Připadalo mu, jakoby se vznášel celou věčnost, před očima se mu promítaly jednotlivé okamžiky jeho života. Uvědomoval si, že udělal spoustu věcí, které by teď byl rád změnil, kdyby nebylo pozdě. Viděl před sebou duše mužů, které sám bezcitně připravil o jejich právo na život. Spousta z nich byli dobří lidé, plní štěstí a lásky, a on jediným svým rozhodnutím zničil jejich světy. Začal se rozplývat, ztrácet se, cítil v hlouby duše, že si zaslouží být zatracen. Nic už nebylo důležité, čas pro něj přestával existovat.

„Zemřel jsem? Co se mnou bude?“

Farlin se začal smát. Celý blankytný vesmír se náhle stáhnul a nabyl fyzické podoby – nádherného modrého draka. Byli zpátky v jeskyni. Jen on a modrý drak. Koukali na sebe a dlouho mlčeli. Nakonec promluvil Farlin a jeho otázka zůstala viset ve vzduchu jako nevyřešitelná hádanka.

 

Nahý elf se opatrně postavil na nohy a zmateně se vydal tunelem ven z jeskyně vstříc neznámu…