DE-povídky

Hospoda. Co jiného než hospoda? Kde jinde by mohla začínat opravdová dobrodružství, když ne nad korbelem piva? Nemusím, doufám, detailně popisovat zvuky a dění kolem. Však to znáte. Byla to typická nálevna, na jakou narazíte v podobných příbězích na každém rohu.

Jen čtveřice sedící u jednoho stolu se vymykala všem dosud platným xenofobním, rasistickým i druhystickým zákonům. Byli mezi nimi dva lidé, elf a trpaslík, samozřejmě se sekerou v ruce a s vousy až na zem. Když vezmeme v potaz jeho výšku, tak vlastně nebyly zase moc dlouhé. Kdybyste se, čistě hypoteticky, na něj zadívali pořádně, všimli byste si, že konce černých vousů byly pokryté bahnem. Pravděpodobně od toho, jak si po nich trpaslík šlapal. Ten trpaslík se jmenoval Korfuj Dorfuj, což by se dalo volně přeložit jako „mrtvý elf – dobrý elf“. Jeho sekera se honosila jménem ještě vznešenějším (podle trpasličích měřítek), a to Elfobijka. Ale abych to uvedl na pravou míru, byla pojmenována už jeho dědem, největším hrdinou trpasličího rodu (a největším masovým vrahem v historii elfů). Sám Korfuj Dorfuj však byl velkým přítelem krásného lidu. Dokazovala to i přítomnost elfího lukostřelce po jeho pravici.

Jeho pravé jméno bylo záhadou, ale v těchto krajích se mu říkalo Ušijak Zajíc. Dám vám dobrou radu. Pokud ho někdy potkáte, nesmějte se jeho růžovým punčochám.

Naproti elfovi seděl chlap jako hora. Dobře, možná spíš jen jako menší kopec. Kopeček. Byl to prostě mohutný barbar s mečem na zádech. Ramena měl široká za dva, ruce silné asi jako normální člověk stehno. Nevědělo se, jestli měl vůbec nějaké normální jméno, ale tak nějak se vžila přezdívka Rozbij. Bylo to téměř jediné slovo, které uměl vyslovit. Znáte ty typy, co nejdřív bojují a pak se ptají? Rozbij se neptal vůbec.

Poslední ze čtveřice byl čaroděj jménem Nohyna Ramena. Nebyl to žádný hrdina, to si přiznejme. Když začala nějaká roztržka, byl vždycky první, kdo utíkal z boje. Proslavil se tím, že byl schopný utéct dokonce už před bojem. Před Rozbijem to nikdy neřekl nahlas, ale tuto svou vlastnost obhajoval tím, že statečnost je jen forma hlouposti.

Zmínění tři hrdinové a jeden nehrdina se znali už nějaký ten pátek a náhodou se potkali, kde jinde než v hospodě. „Co to bude, pánové?“ zeptala se blondýna, která roznášela pití.

„Pivo,“ ozvalo se sborově.

„Rybízovou šťávu,“ řekl Nohyna. Elf, trpaslík a barbar na něj vytřeštili oči, ale pak nad tím mávli rukou.

Klábosili nad pivem (a šťávou) o různých zbytečnostech. Kdo zabil kolik skřetů (Rozbij by jasně vyhrál, jen kdyby do tolika uměl počítat), kdo přefikl kolik holek (nutno říct, že ani jedna informace při tomto rozhovoru nebyla tak docela pravdivá), nebo kdo vypil kolik alkoholu, než padl na zem.

Nohyna mávnul na číšnici a ta přinesla další rundu. Jak se tak na ni čaroděj díval, zatoužil jí umýt záda. Zepředu.

V tom se rozletěly dveře a do lokálu vpadla banda lumpů, kteří si říkali Potkani.

„Krysy,“ komentoval jejich příchod Rozbij svým vysoce inteligentním hlasem. Nikdy si nedokázal zapamatovat jejich jméno. Ostatně, on si nepamatoval ani to svoje. Potkani na něj vrhli podezřívavý pohled, ale radši to přešli mlčením. Jejich vůdce si všiml Ušijaka a použil starý známý vtip.

„Hele, elf! Konečně něco teplýho k jídlu.“

To neměl dělat.

Ušijak Zajíc se natáhl po luku. Přesně v momentě, kdy říkal Potkan závěrečné -u-, mu do pusy vletěl šíp. I s tečkou na konci věty mu pak vyletěl týlem hlavy.

Rozpoutala se bitka. Nohyna neviděl způsob, jak by unikl, a tak kolem sebe vyčaroval ochrannou bublinu, kouzlo, které mu šlo nejlépe (hned vedle teleportace a zneviditelnění).

„Rozbij!“ zadunělo místností. „Rozbij!“ Pokud hospodský plánoval vymalovat na červeno, hodně ušetřil. Korfuj Dorfuj se zvedl, aby šel barbarovi na pomoc. Šlápl si na vousy a prorazil bradou podlahu. Trpaslíci jsou hrozně tvrdohlaví.

V rámci hospodské fair play se mu do zad okamžitě zakousla něčí dýka.

Rozbij mezitím rozbil všechny, kdo se mu postavili do cesty. Zdálo se, že ho to hrozně baví. Pak mu ta dobře vyvinutá blondýna nastavila nohu, hromotluk ztratil rovnováhu a svalil se na zem. Nešťastně při tom spadl na hrušku vlastního meče a vyrazil si dech. Přiskočil k němu jeden z posledních nepřátel a usekl mu hlavu. Člověk by řekl, že ji skoro nepotřeboval, a tak by se mohl zvednout a nakopat tomu drzounovi zadek. Rozbij ale kupodivu umřel.

Nohyna seděl na židli a usrkával rybízovou šťávu. Neměl žaludek na to, aby se díval, jak ostatní už nemají žaludek třeba vůbec. Naproti němu přistál na stole pahýl ruky svírající džbán od piva.

„Ani po smrti toho chlastu nenechají!“

Když Ušijak viděl, že mu zbývá poslední střela, přiložil si luk ke spánku a prohnal si šíp hlavou. Bylo po bitce.

Nohyna Ramena se honem zvedal ke spěšnému odchodu. Dveře se rozletěly podruhé a na scéně se objevila městská stráž. Byli to tvrdí chlapi, kteří sloužili do roztrhání těla. Nejlépe ne svého. Přelétli pohledem situaci a popadli čaroděje, kterému mezitím vyprchalo ochranné kouzlo. Jak ho nesli skrz nízké dveře, praštil se do hlavy a omdlel.

Probral se až v momentě, kdy ho vlekli ven z kobky. To se mu zdálo jako pozitivní věc. Radost ho přešla, když zjistil, že míří na popraviště. V podobných chvílích obvykle na obloze krouží krkavci a kat v černé kápi si brousí sekeru. Nohyna však viděl něco jiného.

Sluníčko svítilo, na obloze poletoval vrabčák. Místo dřevěného popraviště zde stál jen popravčí špalek. Byla na něm položená sekera tak tupá, že do něj nejspíš nešla ani zaseknout. Během chvilky se připotácel kat nažraný jako doga. Bez zahálení se dal do práce. Zvedl sekeru, připravil si bezmocného mága, napřáhl se… První rána, druhá, třetí. Zasáhl ucho a rameno. Nohyna už se modlil, aby byl konec. Na pouhých pět ran se katovi povedlo oddělit hlavu od těla. Dnes byl jeho šťastný den. Mohl to jít zapít.

A sakra, došli nám hrdinové. Tak takhle by to nešlo, zkusíme to znovu.

…

Rozletěly se dveře a do lokálu vpadli Potkani.

„Krysy,“ řekl Rozbij.

„Hele, elf! Konečně něco teplýho k jídlu,“ prohodil vůdce bandy. Ušijak Zajíc si pouze nasupeně odfrknul. „Co ty růžový punčocháčečky?“ pokračoval Potkan přihřátým hláskem.

Ušijak se natáhl pro luk…

Tak by to vážně nešlo. Ještě jednou. Klapka, kamera, akce! Hrdinové, záběr dvacátý šestý, potřetí. [KLAP]

…

„Zelená už vyšla z módy, tupče!“ opáčil elf. Potkani se zachechtali a odloudali se někam dozadu.

Čtveřice hrdinů se znovu dala do hovoru. Přerušil je stařík, který se mezi ně přibelhal. Kdo byl někdy slavným hrdinou, ví, že podobná setkání přináší často nová dobrodružství. Stařík přijde, řekne vám o princezně, kterou je třeba zachránit, či o drakovi, kterého je třeba zabít. Anebo nejlépe obojí zaráz.

Rozbij sáhl po meči…

…ale Nohyna ho zastavil.

„Stateční muži!“ zvolal stařec.

„Zkrať to, dědo,“ řekl Korfuj Dorfuj. „Nemáme na tebe celej den.“

„Tam, na Černé hoře, sídlí drak, jenž unesl sličnou princeznu. Zachraňte ji a budete bohatě odměněni!“

„Děkujeme, možná jindy,“ odpověděl Nohyna Ramena, kterého představa boje s obrovitým plazem nelákala. „Teď už ho můžeš zabít, Rozbiji.“

Barbar nepochopil mágův vtip. Vytasil meč a napřáhl se. Stařík se tak vylekal, že ho klepla pepka dřív, než stihl dopadnout válečníkův úder. Rozbij si smutně povzdechl.

„Jdeme,“ zahuhlal. Elf a trpaslík neměli nic proti. Proč se tu taky zdržovat, když jim u nohou ležela mrtvola? Čaroděj se neodvážil odporovat o dvě hlavy vyššímu barbarovi. A tak se vydali k hoře.

Teď by měly přijít zdlouhavé květnaté popisy úchvatné, strhující krajiny, kterou naši hrdinové míjeli. Nepřijdou. I ony si čas od času, příběh od příběhu musí vzít dovolenou. Cesta to byla dlouhá, doprovázená otravným hmyzem, puchýři na nohou a několikadenní abstinencí. Nohyna Ramena dvakrát šlápl do koňského lejna a jednou si sedl do vosího hnízda. Celá družina tím byla donucena změnit tempo z „padám vedrem“ na „vosy u řiti“. Jen Nohyna se elegantně teleportoval.

„Vyndejte mi ty svině z vousů!“ ozývalo se široko daleko.

„Jauvajs!“ pištěl elf a nadskakoval jako raněná srna.

Rozbij udělal věc, kterou řešil všechny situace bez výjimky. Vytasil obouruční meč. Oháněl se po bzučícím hmyzu s bestiální zuřivostí. Nebyl sice moc úspěšný, ale pomohlo mu to vybít si zlost. Vzdálený pozorovatel by viděl pouze bandu bláznů, přičemž jeden z nich bojoval s větrem, druhý poskakoval a chytal se za zadnici, další si mával rukama kolem plnovousu a poslední se z povzdálí usmíval.

Třetího dne dorazili k hoře.

„Huuu,“ vydal ze sebe Rozbij. Nikdo jiný nebyl schopný slova (počítejme tedy tento památný výrok jako plnohodnotné slovo). Černá hora byla něčím tak odporným, že by nad tím jistí retardovaní jedinci libující si v krkolomném lezení po skalách zaslintali. Určitě oceníte tu doslovnost výrazu „krkolomný“. Nezdolné štíty, strže a skalní stěny barvy antracitu se vypínaly do neuvěřitelné výšky. Tvar hory připomínal křivý čarodějnický klobouk (ovšem, chyběly na něm našité hvězdičky).

„Nemůžeš nás teleportovat nahoru?“ zeptal se Korfuj. Mág zašátral v brašně a povzdechl si.

„To těžko. Došla mi rybízová šťáva.“ Všichni na něj upřeli pohledy nefalšované nechápavosti. „Bez rybízové šťávy nemůžu čarovat,“ vysvětlil. Přemýšleli, co dělat. Pak někdo navrhl, že by mohli najít nějaký rybíz. Nápad se ujal, a tak za chvíli křižovaly krajinu pátrající postavy. Asi po hodině našli malinký keřík plný černých plodů.

Barbar z nich vymačkal šťávu, čaroděj se napil, pak si sedl a chvíli se nic nedělo. Vypadalo to, že se soustředí. Pořád se nic nedělo. Korfuj se poškrabal na bradě. Nic. Stále byli pod horou. Ušijak si upšouknul. Ticho.

„Ehm,“ odkašlal si trpaslík. „Tak co je?“ Žádná odpověď. Nohyna Ramena nejevil známky života.

„On spí?“ otázal se elf. Barbar do něj šťouchl prstem.

„Co? Jo,“ zablekotal zmateně Nohyna.

„Mohl bys, prosím, provést to kouzlo?“

„Jasně,“ odpověděl a začal cosi mumlat. Hrdinové cítili, jakoby je někdo lechtal na zádech. Potom se okolí zamotalo jako po desátém džbánku piva.

„Huee,“ pronesl Rozbij slastně. Potom už letěli neurčitým směrem, míjeli zvláštní místa jako ze snů, možná jiné světy, a zdálo se jim, že to trvá věčnost. Pak konečně dopadli na zem. V bezvědomí.

„Žijete?“ ozval se Nohyna. Jako odpověď mu postačilo pár zamručení a jedno chabé přikývnutí. Když se vydrápali na nohy, zaperlil znovu Rozbij.

„Jsme tady… a byli jsme tam.“ Skupinka uznale pokývala hlavou. Takovou rozsáhlou filozofickou úvahu nevypustil z pusy každý den.

„Teda, myslel sem, že tady to čarodějný cestování je pohodlnější,“ stěžoval si Korfuj a mnul si bouli na hlavě. Nohyna něco nasupeně zabrblal.

„Tak, kde je ta dračí sluj? Skončíme to tady a půjdeme na pivo,“ prohlásil elf. Asi jediný elf, který pil pivo. Družina se rozhlédla kolem. Všude pod nimi se válely mraky, dřevěná tabulka s šipkou přímo před jejich nosy hlásala: „Doupě draka Zabijáka, tři sta kroků, na konci cesty.“

Korfuj se zamyslel a řekl: „Zkusíme to tudy.“

Jak se blížili ke konci své výpravy, tabulek postupně přibývalo. „Kdo vstoupí, zemře bolestivou smrtí!“, nebo „Hrdinové, třeste se!“ byly jedny z nich. Úplně na vrcholku hory byla v černé skále vyhlodaná jeskyně. Na brance do předzahrádky visela cedule. „Hrdinové vítáni každé pondělí až pátek od osmi do dvanácti a od jedné do šesti hodin. Zbraně povinné. Prosím, klepejte.“ Nohyna se podíval na Ušijaka, Ušijak se podíval na Korfuje. Korfuj se podíval na Nohynu. Nohyna se podíval na Rozbije. Rozbij se podíval na Nohynu, Korfuje a Ušijaka. Rozbij prošel předzahrádkou a zaklepal na stěnu jeskyně, až se celá hora otřásla.

Ledový vítr je šlehal do tváří, srdce se jim rozbušila napětím. To místo bylo tak strašlivé, že z něj tuhla krev. Něco zde však nehrálo.

Už sama přítomnost zahrádky před dračím doupětem byla lehce zvláštní. Co ale našim hrdinům opravdu nesedělo, bylo její osázení malinkými růžovými kytičkami. Elfova oblíbená barva zde byla přítomna víc, než je na dračí sluji zdrávo. Dokonce i plot byl natřený na růžovo.

Z údivu čtveřici vytrhlo dupání, při kterém jakoby se ve skále probudil život. Srdce, jež by v ní bušilo, by muselo být obrovské.

„Kdo to zase otravuje?“ ozvalo se z temnoty jeskyně hlubokým, chraplavým hlasem vysloužilého heavy metalového zpěváka se zálibou v alkoholu. Nejprve se objevila hlava a posléze i zbytek chladného těla odporného plaza. Hrdinové couvli.

„Co se děje? Proč vstáváš od večeře?!“ Ten pisklavý hlas trhal uši. „Kolikrát jsem ti říkala, že nechci, abys… Co tu dělají ti ušmudlanci? Neříkala jsem ti, ať si nevodíš žádný kamarádíčky?“ Na světlo vyběhla dívka s korunkou na hlavě. Každý rozumný člověk by takovéhle fúrii ustoupil z cesty. Hrdinové ustoupili o tři kroky zpět. „Ty mě vůbec neposloucháš!“ Další slova už přítomným splývala v pouhé blááá blááá blááá. Drak Zabiják nasadil bezmocný pohled.

Rozbij udělal neohroženě pár kroků vpřed a setnul odpornou hlavu jedinou ranou. Příšera padla k zemi. Proběhlo to tak rychle, že se ani nestihla bránit. Okamžik trvalo, než si všichni uvědomili, co se vlastně stalo. Pak veškeré napětí opadlo a hrdinové si oddechli.

„Ó, díky! Díky!“ burácel drak. Rozbij si odplivnul na mrtvolu princezny a vrátil meč do pochvy. „Nedalo se to s ní vydržet. Netušil jsem, že jedna holka může nadělat tolik hluku. A všechny ty její rozkazy! Podívejte se na mou jeskyni, ta hnusná barva!“ Elf zrudl, div že mu z uší nezačala unikat pára. Chystal se proti drakovi vyslat šíp, jenže Nohyna si vážil vlastního života, a tak mu v tom zabránil. Praštil ho holí po hlavě.

„Jsme rádi, že jsme mohli pomoct. Chápeme tě,“ řekl. „No, žádnou odměnu už asi nedostaneme. Myslím, že pro dnešek toho bylo dost.“ Všichni souhlasili. Elf souhlasil mlčky na zemi.

A tak se odebrali zpátky do hospody. Jedno dobrodružství skončilo a zůstal z něj jen obyčejný příběh o velké, převeliké (i neveliké) odvaze. Hrdinové zabili princeznu a zachránili draka. Všechno dobře dopadlo.

Drak jim věnoval část svého pokladu jako poděkování za nesmírnou pomoc. Nohyna Ramena si za svou čtvrtinu koupil podíl ve výrobně rybízové šťávy. Díky nadměrné konzumaci tohoto produktu se stal jedním z nejslavnějších mágů v historii. Rozbij všechno propil, a tak zůstalo vědeckou záhadou, proč nezemřel na cirhózu jater. Korfuj si nechal ostříhat vousy a dal si změnit jméno na Olifuj Dorfuj, čili „každý elf – dobrý elf“. Taktéž své sekeře přepsal dvě runy, takže se nyní jmenovala Elfomilka. A Ušijak Zajíc, ten se stal předsedou Klubu za právo nosit růžové punčocháče. Byl jediným členem.

A žili až do smrti. A pokud neumřeli, tak ještě nejsou mrtví.

Konec.