DE-povídky

 

Ráno bylo chladné a celá armáda temných elfů vedená Manadilem Mistrem se v poklidu probouzela ze spánku. Ale Manadil nechtěl moc otálet a řval na své pobočníky, aby své oddíly připravily rychle k pochodu. Už dříve se Manadil proslavil ve velkých bitvách, kde vynikal nad ostatními bojovníky. Stal se nejobávanějších nepřítelem nekromantů, ale i u ostatní národů budil respekt a jeho pověst sílila každou bitvou. Proto nikdo nemohl nic namítat, když Manadilovi bylo svěřeno velení armády pochodující proti nové hrozbě…

Nikoho by nenapadlo, že by se v zemích, kde žije tolik let, mohlo stát něco opravdu překvapivého. Něco tak překvapivého jako to, že by puklo vejce dávno zapomenutých modrých draků a z nich by se vylíhlo nejsilnější dračí mládě.

„Vítr mě příjemně lechtá a pohled z takové výšky je opravdu úžasný,“ pomyslel se drak. Ještě malý modrý dráček, narozený před pár hodinami, poznával svět a učil se. Netušil, co správný drak dělá. Netušil, kam letí. Netušil ani, kde je jeho matka… Narodil se z vejce v horách Země Dark elfa, kde podle historek měli hnízda nejmocnější draci. Před dávnými časy bývalo hrdinů mnohem více, než je teď a každý z nich chtěl získat titul Drakobijec. Proto i takto silní draci byli brzy pobiti a naprosto vyhubeni, nebo alespoň tak se to do té doby vyprávělo…

Když se na obloze objevil stín draka, lidé byli vyděšeni, ale věděli, že zelený drak není tolik silný a rychlý, aby se před ním většina vesnice nestihla poschovávat v lesích nebo s trochou štěstí a oddílem střelců draka zahnat nebo dokonce porazit. Ale tenhle drak byl jiný, rychlejší, zkázonosnější a jen pohled na něj většinu lidí natolik vystrašil, že nebyli schopni pohybu. Něčím byl ale podivný nejvíce. Vypadal jako malé mládě, co skoro nechce ani škodit, ale možná si chce i hrát. Bohužel takové úsudek by mohl říci jen trpělivý člověk, který by ho v klidu pozoroval a nenechal by se ničím rušit. Takový tam ale nebyl žádný…

„Jsem nejsilnější na světě, podívejte se, co dokážu, nejenže umím rychle létat, ale dokonce chrlím oheň teplejší než žár slunce. Pojďte se někdo podívat. Neutíkejte!“ pomyslel si dráček. Nedokázal pochopit, co se děje. Nechápal, proč před ním lidé utíkají, když jim chtěl jenom předvést svoji dokonalost. Byl už teď větší, než obyčejní draci, ale pořád byl jenom mládě. V horách byl sám, ale tady bylo všeho tolik. Tolik takových, co se hýbou, co by si s ním mohli hrát.

To bylo před sedmi dny, než se vydala armáda temných elfů porazit nebo alespoň zahnat ničitele jejich vesnic. Armáda byla početná a dost vojáků bylo šermíři, nejobávanějšími válečníky temných elfů. Manadil nepochyboval, že draka bez problémů zabijí, ale přesto pokračoval rychle v pochodu. Měl rozkaz vyřešit tuto záležitost rychle, aby království dál nestrádalo.

Manadil poslal napřed zvědy a pokračoval v pochodu. Podle zvědů se drak usadil v jeskyni a přestal plenit vesnice. Manadil si pomyslel, že drak už je vysílený a nebude žádný problém skoncovat s ním. Věděl ale, že pokud má ještě drak sílu chrlit oheň, bude vstup do jeskyně téměř jasná smrt. Před jeskyní proto rozestavil své muže a jen se skupinkou nejodvážnějších se vydal dovnitř. Pomalu postupovali hlouběji, až ucítili síru a oheň. „Drak už bude blízko, připravte se,“ vydal rozkaz Manadil. Odvážní, ale pyšní bojovníci ukázali svoji tvář. Touha po slávě a po moci jim zatemnila mysl. Každý se chtěl stát tím, co zabije modrého draka. Všichni se rozběhli bezmyšlenkovitě hlouběji do jeskyně. Běželi, řvali a tasili své naleštěné meče. Nikdo nemyslel na své druhy, každý myslel jen na slávu, kterou by mohl získat. Všichni té touze podlehli. Všichni až na Manadila, který se nenechal ničím vyprovokovat. Křičel na své muže, ať se vrátí a drží se při sobě. Když se dostal k drakovi, viděl, jak se šípy odrážejí od pevné dračí kůže a meče se lámou při každé ráně do dračí kůže. Draka ale každý takový pokus dráždil a většinu mužů už pobil, než ale Manadil stačil vytáhnout meč, drak vyšlehl plamen, kterým spálil zbytek mužů. Jen tak tak se stihl schovat zpátky do chodby, aby nebyl také spálen.

Nic takového nečekal, a přestože byl hrdina, dostal strach. Chvilku nehybně stál a zkoušel pochopit, co se vlastně stalo. Když se probral a sebral zpět svoji odvahu, chystal se zaútočit. Prohlédl si svůj cíl a napřáhl meč. Vzpomněl si, jak tímto mečem zabil nedávno jednoho zeleného draka. Vzpomněl si na litý boj a očekával totéž. Znovu si obhlédl nepřítele, aby našel jakoukoliv slabinu, ale najednou to pochopil. Viděl už mnoho draků a všichni byli v jednom stejní. Toužili po krvi. Jenomže tenhle drak vypadal jako někdo, kdo zabije otravnou vosu a pak se diví, že už se nehýbe. Manadil si vzpomněl, jak vysedával na hradech a pozoroval děti při hře. Uklidňovalo ho to a dávalo mu to zapomenout na válku a krev. Teď měl podobný pocit při pohledu na dráčka. Setkání těchto dvou bylo zřejmě předem určené. Čas se zastavil a čekal, zda se osudy těchto dvou spojí, jak si snad samotný Ilúvatar přál.

Minadil dráčka nehybně pozoroval. Podíval se mu do jeho obrovských červených očí. Oba cítili, že můžou tomu druhému věřit, ale přesto se k sobě přibližovali jen malými kroky. Čas šel mimo ně. Oba cítili jen pouto, co se mezi nimi uzavírá. Když se dostali k sobě tak blízko, že Manadilovi by stačilo natáhnout ruku a zabodnout meč. Tak blízko, že drakovi by stačilo sklonit hlavu a roztrhat hrdinovo tělo. Bez jediného slova věděli, že to ten druhý neudělá, i kdyby se k němu teď otočili zády. Takto nehnutě stáli, dokud mysleli, že ještě mají nějaké myšlenky, které by mohli sdílet.

Pak v jednu chvíli oba vykročili směrem ven z jeskyně. Šli beze slova ven, nebylo nic, co by si mohli ještě říct, i kdyby drak uměl lidskou řečí. Vyšli ven, a nic nebylo jako předtím. Manadil čekal zbytek armády, co měl hlídat jeskyni, ale po nikom nebylo ani památky. Keře byly vzrostlé a vše nasvědčovalo tomu, že to bylo dlouho, co se naposledy dotkla elfí noha této půdy.

Manadil chtěl odpovědi na své otázky, tak se rozhodl vydat do královského města, odkud vyrazil na svoji poslední výpravu. Mlčky nasedl na draka, jež sdílel jeho myšlenky a vzlétl k nebesům. Letěl přesně tudy, kudy Manadil chtěl, aniž by padlo jediné slovo. Když přistáli u brány, Manadil sesedl a vydal se k vyděšeným strážím. Ty nebyly téměř schopni slova. Až když viděly, že tento elf vypadá přátelsky, dokonce jako jeden z nich, nestatečnější z nich promluvil: „Co-co si přejete?“ „Vracím se do svého města. Copak nevíš, kdo jsem?“ odvětil Manadil. Už dlouho se mu nestalo, aby nějaký voják neznal Manadila, nejstatečnějšího z temných elfů. „Promiňte sire, jistě jste někdo mocný, ale touto branou určitě procházíte poprvé,“ rozpačitě odpověděl voják. „Myslel jsem, že jméno Manadil Mistr zná v této zemí každý voják,“ už trochu rozčíleně řekl Manadil. „Ma-Manadil? Ale to nemůže být pravda. Ten-ten přeci umřel. Před třemi lety se vrátila jeho výprava. Prý zabil modrého draka, ale sám podlehl zranění a umřel vedle svého nejsilnějšího nepřítele.“ „Podívej se na barvu mého draka. Je modrá. Já jsem Manadil! Ale nejsem již drakobijec. Ja jsem Manadil, pán modrého draka! Já jsem draka nezabil, ale stal se jeho otcem a přítelem.“ „Vskutku bez vousů byste asi vypadal jako on. Ale jak je tohle možné? Jak může někdo ovládnout draka?“ „Nemám čas na tvé otázky. Jak vidím, dlouhý čas jsem tu nebyl. Pošli někoho do paláce, že se Manadil vrátil a chtěl by mluvit se svým králem,“ zavelel Manadil.

Do paláce se rozběhl nejrychlejší muž se zprávou, že přišel elf, co ovládá mocného modrého draka a říká sám o sobě, že je Manadil. Krále tato zpráva velmi potěšila a rozhodl se, že tento drak bude jeho vojákem za každou cenu. Vydal rozkazy všem vojákům a poslal pro Manadila.

Jen těžko drak nechával odejít svého učitele, otce a přítele, čímž se Manadil za tu dobu pro draka stal. Manadil v klidu odešel branou do města, a protože drak cítil, že Manadil nemá strach, uklidnil se a lehl se na zem. Všechny jeho slabiny byly odhaleny, ale drak cítil Manadilovu důvěru k tomuto lidu, tak sám neměl o sebe strach.

Největší z temných elfů dorazil do královského paláce, kde na něj čekal král obklopený jeho strážci. Hrdina se poklonil a zeptal se na příběh, co se udál tu dobu, kdy byl v jeskyni s drakem. Král ho mlčky vyslechl. Když Manadil dořekl svou otázku, král ještě chvíli mlčky seděl a vypadal, jako by si ten příběh srovnával v hlavě. Najednou otevřel ústa. Promluvil s takovou pýchou a drzostí, že žádný jiný elf, člověk, skřet či jiný z mnoho národů by se takhle s Manadilem mluvit neodvážil. „Seběhlo se toho mnoho, ale to není důležité. Já chci teď vědět, zda jsi loajální svému králi? Zda uděláš vše, co ti tvůj král nařídí. Moje říše je malá, a pokud tě pošlu s tvým drakem dobýt další území, uděláš to? Uděláš to kdykoli?“ Manadil cítil královu pýchu. Nechtěl zbytečně vyvolávat války, ale když bude jejich území napadeno kdykoli se přidá k jeho obraně. Cítil, že krále touha po moci doháněla k šílenství a nechtěl se účastnit masakru, jaký měl král v plánu. Vše si srovnal v hlavě a promluvil: „Můj pane, ty víš, že naše země budu bránit, dokud mé srdce bude bít. Ty víš, že nenechám náš lid strádat. Ale hnát se do války? Naše území jsou již dost velká a tvá moc již tolik neskutečná. Nechtěj po mně, aby tekla krev jen kvůli takové touze.“ To bylo vše, co stačilo králi slyšet. Buď ano, nebo ne. Pokud by Manadil nesouhlasil s touto myšlenkou, měl král svůj plán. Vydal rozkaz a ze všech vchodů vyšla početná skupinka temných bojovníků. „Pak pro mě již nemáš žádnou cenu a draka ovládnu já sám. Jen já vím, jak bude drak nejlépe využit! Pro rozšiřování mé slávy a moci,“ vykřikl král. Manadil ucítil hořkost v hrdle a věděl, že sám proti stu nemůže přežít. Klekl a nechal se obklopit královými bojovníky. Meč nechal v pochvě. Jediné, co udělal, bylo, že vyřkl v duchu krátkou modlitbu. Nato byl desítkami mečů ubodán. Manadil byl moudrý muž, a přestože by určitě desítky vojáků zabil, než by skonal, nechtěl prolévat krev svého lidu. Tak zemřel jen jeden muž, jež stejně musel být dnes zabit.

Drak uslyšel Manadilovu modlitbu a každou ránu, jež mu zasadili, si vytrpěl i on. Drak cítil zradu. Stoupl si a nastražil všechny smysly. Jeho myšlenky byly najednou prázdné a temné. Stál a čekal. Připraven na vše!

Král se zaradoval, jak se mu daří jeho šílený plán. Svlékl Manadilovi jeho zbroj, nechal očistit od krve a sám si jí oblékl. Pyšný, ale hloupý král podcenil drakovy smysly. Když takto přišel k drakovi, myslel, že drak podle zbroje pozná svého pána a poslechne jeho příkazy. Drak neslyšel již dlouho svého pána, a když přišel muž v jeho zbroji, ovládli ho temné myšlenky. Poznal, že byl jeho pán zabit. Poznal, co se stalo. Pochopil, kdo za tím stál…

Se skloněnou hlavou udělal krok ke králi, jako by vítal Manadila. Král si naivně pomyslel, že jeho moc už bude neomezená. Teď když ovládá mocného modrého draka. S důvěrou si k němu stoupl, jako by chtěl nasednout. Nečekal zradu. Jak by mohl od tohohle “zvířete“. Drak cítil mužovu důvěru. Vycítil nejlepší šanci. Nechal proudit jeho zuřivost a roztrhal krále. Roztrhal ho, jako pomstu za smrt jeho otce. Roztrhal ho a odlétl tak rychle, že i kdyby byli poblíž vojáci, kteří by ho dokázali zastavit, nestihli by ani tasit meč.

Mnozí si myslí, že Manadil žije dál uvnitř drakovy mysli. Že králova smrt byla Manadilova pomsta. Jiní si myslí, že Manadil promlouvá k drakovi ze světa mrtvých. Někteří myslí, že královu smrt způsobila drakova krvežíznivost, která se uvolnila při Manadilově odchodu. Nikdo přesně neví, jak se to stalo, ale někdo občas zahlédne na obloze modrého draka, jak bloudí po obloze…